Reklama

Za vysokoškolských let jsem měla na koleji spolubydlící, která s velkou chutí hrála hru na bratrance a sestřenice. Tímto příbuzenským vztahem pojmenovávala lidi, kteří s ní byli propojeni sexem. Vzpomněla jsem si na ni, po zhlédnutí posledního filmu režiséra Juraje Jakubiska POST COITUM.

Příběh odehrávající se v odcizeném městě, kontrastně výtvarně předvedeném - na jedné straně s ošumělým předměstím a rozpadajícími se domy, na druhé straně se stylovou architekturou, kterou si mohou dovolit jenom ti nejbohatší – má jediný základ - velikou orgastickou hru. 

Celý propletenec sexuálních spojení vzniká díky intrice ambiciózní asistentky Sabriny (Eva Elsnerová), která v absolutní vyprahlosti své osoby sahá po dalším soustu s iluzí, že jí alespoň zachutná, když už nenasytí. Rozhodne se ulovit svého šéfa Zikmunda (Jiří Langmajer), a tím rozpoutá sled událostí, který následně zničí život všech zúčastněných – Violy, někdejší Zikmundovy partnerky (Beáta Greneche), Bakcha – fotografa, který si víc než na svém umění zakládá  na svém sexuálním nádobíčku (Franco Nero) nebo nerovnou manželskou dvojici Jarouška a Messalinu (Míra Nosek a Mahulena Bočanová). Bizarní partičku dotváří prostitutka Cleo, která si tělem přivydělává při studiu medicíny (Sandra Pogodová), exaltovaný bohém Adam s traumatem úzkostně zatajované nemoci (Richard Krajčo) a naivní lásku hledající panna Kristýna (Lucie Vondráčková).

Tito bratranci a sestřenice, ztracenci postmoderního světa, kteří jsou tak jiní a tak stejní, spojují svá těla s touhou zapomenout, s potřebou dokázat si moc, ovládat se, uvolnit se, pochopit, být pochopen … zde každý může doplnit svoji ambici.

Jakýmsi leitmotivem celého dění je snažení, které by se dalo popsat refrénem stěžejní písně filmu: každý z nás …“hledá cíl, hledá směr, v davu anonymních těl“. Dle opusu nazvaného Post coitum, cestou má být ukojení těla, cílem uvolnění libida bez citu, bez závazků, bez odpovědnosti.

Jakubisko nastínil problém, který v současném světě je stále citelnější. Protože naše civilizace je patriarchální, mocensky řešené situace jsou denní realitou. V soukromí je to násilný sex a ponižování v podobě nenormálních praktik – viz ukájení Zikmunda, když poslouchá o souloži své partnerky s jinými muži – až po neustálé války v různých částech světa. Tuto filosofii – nebo spíš přizpůsobení se základní metě doby, tj. otázce nabídky a poptávky – přebírají i některé ženy (medička Cleo ve stavu „taky rozkoše“, vysvětluje klientovi: je to jenom tělo! Kolik jsem jich už pitvala!)

Zajímavým marketingovým tahem na divácký zájem bylo obsazení hvězdy italského filmu Franca Nera do role poživačného stárnoucího hippíka. Herec společně s panem režisérem si nostalgicky povzdechli nad šedesátými lety vlastní mladosti. Jednou z nejbizarnějších scén je právě taková reminiscence Nerova starého Fauna nad mladičkou pannou Kristýnou. Neodvážím se prorokovat, zda marketingový přínos bude adekvátní, umělecký nebyl nijak valný.

Dalším magnetem pravděpodobně bude současná hvězda – rocker Richard Krajčo, který dle mnohých zde hraje sebe samého. I ve svém relativně mladém věku jeho hrdina Adam působí tak znuděně, že už mu zbývá jenom umřít. Ale touha po životě, nebo snad po novém citu, je tak silná, že zatím poslední bitvu nad cukrovkou vyhrává. Je to další poloha zajímavého muzikanta, spíkra a výtečného divadelního herce.

Nový film Juraje Jakubiska přichází do kin po značné odmlce režiséra. V úvodní projekci tvůrce vyznal, že měl ambici natočit normální film, moderní příběh 21. století. Po velkoobrazovém podobenství Nejasná zpráva o konci světa je Post coitum zcela jiného žánru, i když i  v něm se setkáváme s motivy patřícími k Jakubiskově poetice: postava faráře spojující vysoké boží s nízkým lidským právě svojí až komickou malostí (Ondřej Pavelka), nebo dvojice čistých až andělských dětí – tady už na hranici adolescence - která jako glutaman sodný vytáhne všechny ještě zbylé vůně a chutě z už otrlých aktérů i diváků.

Film nepostrádá humor, i když na anoncovanou komedii je ho snad i trochu málo: kromě orgasmů si dvojice mezi sebou odevzdávají smyšlenou legendu o velké lásce, která je opustila z důvodu smrtelné nemoci. Jejich  milý (á) trpící rakovinou rekta je chtěl(a) uchránit od zbytečného trápení.

V jednom rozhovoru řekl Juraj Jakubisko, že podle něj svět zachrání pouze blázni, děti a ženy. Jeho poslední film mluví o tom, že odcizení v náručí, byť mladého a krásného, ale nemilujícího člověka je bolestné. Odkrývá i odlišnosti ve vnímání vztahů u mužů a žen, i když jeho manipulující hrdinky už nepreferují romantickou lásku, a tím jsou nesmírně podobné svým mužským protějškům. Právě tato ztráta identity utvrzuje v hlavní manažerce příběhu, že i když se prolhala ke kýženému cíli, i ten je k ničemu. Režisér jí chce pomoci sebevraždou. Ale realita je jakákoliv, jenom ne čestná. Vždyť smrt je pouze post coitum života!

Jakubiskovým přičiněním vzniklo dílo, které sice má ambici něco sdělit, ale v relativitě dneška se pouze promele několika kinosály a následně několika videopůjčovnami. Je dalším příspěvkem k debatě na téma - láska ve vztahu, nebo sex bez lásky? Neodpovídá, neboť odpověď není. Jsou jenom řeči, filmy a dlouhé řady knížek typu Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše… Všichni to chceme, všichni po tom toužíme, všichni o tom sníme … nicméně se tváříme, že jsme jiní.

O čem je řeč? O sexu! Plakáty nahých postav s náznakem leopardí kůže jsou na všech pražských nárožích. Někteří se z nich dívají vyprázdněným pohledem postkoitálního klidu, jiní dále s apetitem dravce. Anoncují nový film režiséra Juraje Jakubiska POST COITUM.