Paní Alice v podstatě celý život pracovala jako sekretářka, buď odborných ředitelů nebo samotných kapitánů podniků. Když v rámci úsporných opatření „její“ podnik propouštěl, zeštíhlil i místa tehdy již nově zvaná Odborná asistentka. „S pomocí jedné poradenské firmy se kompletně přepracovala struktura firmy, a najednou pro více manažerů měla být k ruce 1 asistentka, prý aby byl efektivněji využit její čas. Opravdu nevím, kde oni odborníci vzali, že asistentky si celý den jen lakují nehty a telefonují s kamarádkami. Já se někdy sotva stihla najíst.“

K padesátým druhým narozeninám jí tedy podnik nadělil vyhazov – kromě toho, že jí vysvětlili, že je to vlastně pro její dobro?!, tak jednomu konzultantovi z najaté firmy uklouzlo, že asistentky by měly také reprezentovat. „Tahle nehoráznost mne tak naštvala, že jsem milému playboyovi řekla, jestli si reprezentivnost představuje tak, že on na své kravatě klidně nechá mastný flek a mastné vlasy považuje za vrchol nedbalé elegance, tak probůh, kam se to řítíme... A práskla jsem dveřmi.“

 

Paní Alice byla chvíli doma, ale podařilo se jí během půlroční lhůty, kdy je vyplácena podpora v nezaměstnanosti, najít místo asistentky ředitele jedné malé společnosti s ručením omezeným. „Hledali někoho, kdo má zkušenosti, a ze všech kandidátek jsem nakonec vyšla vítězně já, ale kdybych mohla tehdy tušit, jak to skončí...," říká Alice a dodává, „...ale pozdě bycha honit, že?!“

Milý pan podnikatel jaksi přecenil své podnikatelské síly a pomalu zabředal do dluhů. Nebyl ani tak čestný, aby o tom informoval své podřízené a dal jim výpověď nebo odstupné. „Nakonec se z něj vyklubal pěknej křivák – na jednoho kolegu ušil boudu, zpronevěru 15 tisíc korun, kdy zfalšoval svůj podpis – jako že ho zfalšoval onen kolega – a dal mu nůž na krk, že jestli odejde hned dohodou, tak na něj nepodá trestní oznámení,“ vysvětluje paní Alice.

Asi za dva týdny po téhle akci si majitel firmy pozval i ji, byl prý velmi milý a pořád jí povídal, jak plní své úkoly svědomitě. „Čekala jsem, co mi řekne za jobovku, až mi nakonec sdělil, že jsem si určitě všimla, že je firma v nesnázích, ale že mé služby potřebuje, tak mi nabízí velmi solidní věc: já budu půl roku pracovat zadarmo a on mi to určitě za těch 6 měsíců doplatí,“ paní Alice se nadechuje a říká,“ nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo ho vzít vázou po hlavě. Řekla jsem mu, že pokud mi přinese potvrzení od manžela, domácího, obchodníků, kde nakupuji, že po mě nebudou chtít půl roku žádné peníze, tak do toho jdu.“

 

Pan podnikatel se prý cítil býti uražen, ale aspoň paní Alici poctil klasickou dvouměsíční výpovědní lhůtou. „Moji mzdu mi sice poslal až dva měsíce po mém definitivním odchodu, ale aspoň že tak.“

 

Všem nám z toho trnulo, čeho jsou někteří pseudozaměstnavatelé schopni: práci ano, na 100 %, ale hlavně zadarmo!

 

Taky už vám někdo vysvětlil, že peníze vás vlastně kazí?

Reklama