Jako každý rok jsem přísahala, že začnu cvičit, budu méně jíst a jezdit častěji k matce. Minulý rok jsem přibrala ještě jedno předsevzetí. – přestanu kouřit, hurará!
Připravovala jsem se na to již dlouho dopředu. Od října jsem vychutnávala každičkou cigaretku, jako kdyby právě tahle byla ta poslední. Nevynechala jsem jedinou příležitost si zapálit a u každé cigaretky jsem znovu a znovu přísahala, že prvního ledna končím. Prosinec se chýlil ke konci a mě přepadala deprese, jak kdyby mi měla odjet kamarádka navěky do Austrálie. Při oslavě Silvestra jsem se téměř nenadechla vzduchu, který by neobsahoval nikotin. Pak nastala půlnoc. Ta da da dá… Konec kouření. 

No - do rána to snad počká, přece nepřestanu teď, uprostřed silvestrovské oslavy. Když jsem si to předsevzetí dávala, myslela jsem, jako až se vzbudím na Nový rok, tak od té doby že přestanu kouřit! Oslava trvala až do rána a já vykouřila tolik cigaret, že mi při ranním zakašlání málem vypadla plíce.

Probouzela jsem se do nového rána, hlava mě bolela jako střep, kašlala jsem a kouřem čpěla jak starý Čonka, co kouřil od sedmi let Gitanesky, chrchlal, až se dusil, a v padesáti se opravdu udusil, a duši mi svíral krutý pařát loučení s mou malou, bílou, lehoučkou kamarádkou, průvodkyní v dobrém i zlém, součástí mého jáství. Málem jsem se rozbrečela.

No, nový rok jako takový začíná až v práci, že jo, takže skončit teď uprostřed týdne a trápit se doma na všech těch místech, kde jsem kouřívala – to by byl masochismus. Nic, počkám do neděle, poslední si zapálím v neděli a od prvního pracovního dne už fakt přestanu. V práci je nekuřácké prostředí, takže to půjde dobře.

Přes týden jsem už kouřila méně, abych se moc nerozjela (a také mi svědomí černalo tím nesplněným předsevzetím), a v neděli vykouřila už tu poslední, opravdu poslední ťulinku.

Pondělí. V práci jsem byla zdaleka první, abych se vyhnula byť jen myšlence na můj ranní rituál doma – v televizi běží Dobré ráno, na stole voní kávička a já, natažená na kanapátku vychutnávám první cigaretku. Okamžitě jsem se ponořila do práce. Nedokázala jsem se vůbec soustředit, všechny mé myšlenky vířily kolem jediného – zapálit si. Ale nemohla jsem najít důvod, proč bych ještě mohla své předsevzetí posunout. Kolem poledne jsem se zapřela – nejsem přece žádná třasořitka a své předsevzetí, o kterém jsme kdekomu řekla, dodržím. Obrovská krize nastala po obědě – to si jako teď nezapálím? Teď, po jídle? A čím tedy zakončím oběd?

Vyřešil to balík žvýkaček. Do hodiny jsem ho sežvýkala celý v jednu obrovskou tvrdou kouli. Pusa mě od žvýkání bolela sakramentsky, ale alespoň už jsem měla v hlavě nějakou další myšlenku než pokouřeníčko – namoženou sanici. V práci jsem vydržela, doma nastala krize. Jak se mám dívat na televizi a nekouřit, sakra? Šla jsem se psem ven snad na tři hodiny.

Během dne jsem zjistila, že vždycky musím nějak odpoutat mysl od ústřední kouřící myšlenky. Spát jsem šla radši v osm. Ráno se mi již vstávalo lépe. Den byl stejně špatný jako ten první, jen už jsem věděla, jak se k tomu stavět. Po obědě jsem to málem vzdala. Jenže jsem si uvědomila, že to je poprvé pod mých sedmnácti let, kdy jsem celý den v kuse dokázala nekouřit. Byla jsem si jistá, že podruhé už bych to nedokázala, a tak jsem radši vydržela. I třetí den byl krizový, čtvrtého dne se mi trochu ulevilo. Už jsem se dokázala lépe soustředit a byla pyšná na to, co jsem dokázala. Na ulici jsem potkala chlapíka, co chtěl cigaretu. Hlasitě jsem ho informovala, že JÁ NEKOUŘÍM. To se to hezky říká!

V noci se mi zdál sen, jak sedím v křesle, v každé ruce jednu cigaretu a zahalená v modravém oblaku dýmu báním ta dvě cíga napřeskáčku. Ráno jsem se přistihla, že po očku koukám do koše, jestli tam nezbyl alespoň vajglík. Zbyl. Jenže na něm bylo přilepené rajče.

I tuhle krizi jsem přestála. Pak už to bylo jen lepší. Vždycky, když jsem si chtěla znovu zapálit, jsem si představila, že budu zase trpět jako první tři dny anebo dopadnu jak Čonka.
Dnes je to rok a opravdu nekouřím. Občas mě tedy přece jen popadnou choutky, nejvíce se mi stýská po tom rituálu. Sednout si, zapálit, nádech, zamyšlení a pomalý výdech... Ale připadám si svobodnější. Nejsem na nervy, že nemám dost cigaret. Nepáchnu jako popelník. Po flámku mi není špatně. Vyjdu schody na jeden zátah. Nemám šedavou pleť. Rozchechtám se a můj smích plynule nepřejde v dávivý kašel. Měsíčně ušetřím 1643 Kč, za to se dá koupit spousta věcí. A doufám, že to tak zůstane.    

      
Reklama