Nikdy jsem neměla ráda noční košile. Ani krátké, ani dlouhé. Ani sexy košilky s kraječkami, ani babičkovské flanelky. Prostě si s nimi nějak nerozumím. Možná to bude tím, že v nich neumím spát. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč se nad ránem probouzím chladem s košilkou pod krkem nebo noční můrou, že mě utahují do svěrací kazajky. Zřejmě v noci moc rotuji.
Dávám tedy jednoznačně přednost pyžamu. Lépe řečeno pyžamovým kalhotám a bavlněnému tílku. Dokonce se v tom cítím i docela i sexy.

A víte, jak pyžamo vlastně vzniklo? Toto slovo je zkomoleninou perského výrazu „pae jamah“, což označuje část oděvu, který zakrývá nohy nebo stehna. Jsou to kalhoty, které se v Indii a na středním východě nosily přes den. Britští kolonialisté je přejali od místních obyvatel, ale udělali z nich kalhoty na noc. A tento noční úbor pak přivezli s sebou do Anglie pod názvem „pajamas“.
Dříve i muži běžně spali v nočních košilích - a víte, jak řešili nepříjemné soukání nahoru? Konce košile se přichytily podvazkem. To musela být krása. Proto se vůbec nedivím, že noční košile dostala v pajamas silného konkurenta.

A zřejmě už ve třicátých letech minulého století si zalíbení v hedvábných pyžamech našly i ženy. No a naopak v současnosti jsem se setkala s tím, že někteří muži se zase vracejí k noční košili. Co na tom tedy vidí?
A jak to vidíte vy, milé ženy-in?
V čem vcházíte do svých snů, řečeno slovy písně?
V pyžamu, noční košilce nebo raději bez?

 

 


 


Reklama