„No ty seš vošklivej,“ zírám na panáčka ve výloze. Má hlavu z velkého květináče, ruce, nohy… všechno z květináčů. Vlasy ze slámy. Pod kloboučkem čtyřlístky. Dívá se na mě velkýma bílýma očima, které mají takový ten zvláštní tvar... nevím, kde se to vzalo. Děti to v určitém věku začnou kreslit Fifince. A pak už se to s nima veze. Dospělé to uchvacuje až k mrtvici. Pamatuju si naši družinářku, jak jí koutkem tekla slina, když Helenka dokončovala jedním tahem už pátou Fifinku.

 

            „Jéžiš, ty seš vošklivá,“ povídá panáček z výlohy. Moje hlava se mu odráží někde u břicha. „Co ti pořád vadí? Kdo se má koukat na ten tvůj kyselej ksicht?! Vždyť tobě není dost dobrý nic! Já se aspoň usmívám. Dělám lidem dobrou náladu! Celý je to tady pěkný. Podzimní dekorace, vyšívané hrušky, umíš ubrouskovou techniku, ty náno? Tak vidíš!“

 

Tyjo. Jdu domů jak zpráskaná myš. Copak je možné, že ten hlínovej mazel má pravdu? Není mi nic dost dobrý? Mám přece ráda spoustu věcí. Keramika! I když… viděli jste ty cukřenky ve tvaru hruštiček s očičkama a nosánkem do srdíčka? Dřevo! No jasně! Prodavač mi nabízí věšáčky se slonečkem. Couvám. „Vy nemáte ráda dřevo, slečno?“ Mám, mám! Právě že mám. Dívá se na mě jako na kulturní zrůdu. Paní ve frontě za mnou si k slonečkovi vybere velké vyřezávané kotě, spící na kožešině. Pomoc, pomoc!

 

Cestou domů si při čekání na zastávce prohlížím časopisy o vyšívání. Rány boží. Tutanchamon metr na metr! A to si dá někdo do obřího rámu nad pohovku! To vyšívala Máňa! „Čumíš, co?“ pluje nade mnou duch květináčkového panáčka. „Umíš vyšívat?!“

 

No jasně. Tím to bude. Že já neumím vyrobit nic pěkného. Jak něco vezmu do ruky, končí to brekem. Šití…

 

V mlze vidím obrys učitelky Pilnáčkové. „Matušková, přines mi tu ponožku! Ta díra je větší než původně!“ zkoumá Pilnáčková moje štupování. Nehtem dlouhým jak nůž na prase projede stehy. „Máš to volný! Znova.“ Věra za mnou pofňukává. Její výšivka nejde sundat z kalhot. Pěkná aplikace. Kde jsou hoši? Mají dílny se starým Wernerem. Nikdo jim nezávidí. Copak si asi dnes ponesou domů? Plechovou berušku? Nebo ohýbali nad plamenem plastové věšáčky? Krásné. Ještě teď cítím Wernerovu ruku na uchu. Vyváděl mě ze třídy. Ořezávali jsme horkou strunou polystyren a jeden horký kousek mi přistál na ruce. Vyjekla jsem. Werner taky. Prý mě ty pubertální kousky odnaučí. Máme spolu nevyřízené účty. Moc dobře si pamatuje, jak jsem vzala v dílnách na dřevěné polínko pilku na železo. Ten zvuk pohnul i Husákem.

 

A tak to je. Neumím zašívat, natož vyšívat. Ani ty Hradčany na překližku si pájkou nevypálím. Odtud ta nenávist k tvůrčím lidičkám, co jim dušička přetéká sluníčkem. Ale dnes půjdu, koupím tykev a pokorně do ní vykrájím příslušné otvory. Chci být také tak duhovou. Snad se i usměju na prodavačku. Snad se přihlásím do kursu dekupáže. Vždyť člověk musí začít u sebe. A nikdo nechce být sám. I Lenka potřebuje kamarády! Ale Hupřímně!

Reklama