Milé čtenářky, život je nevyzpytatelný… Jednou je veselý, podruhé nám do cesty hodí smutek a pláč, potřetí nám ukáže, že vybočit z vyšlapané cestičky není nic neobvyklého, nic nenormálního.

 

Před několika dny jsem se na chvíli zastavila a rozhlédla se….

 

Cesta za mnou byla plná lásky, pochopení, smíchu, nezapomenutelných chvil… Cesta za mnou měla v zemi vyrytý obrovský nápis Magazín Žena-in…

 

Věřte, že se mi po této cestě šlo neskutečně dobře a že procházka po ní byla pro mne kouzelným obdobím života…

 

Ovšem každá cesta někde končí, na každé cestě dříve nebo později narazíte na rozcestí…

A právě na onom rozcestí jsem stanula i já…. Nebylo snadné se rozhodnout, zda jít dál, zda i nadále procházet místy, která tak dobře znám a která miluji…nebo odbočit, a vydat se jiným, novým směrem, který nabízí věci nepoznané a tajemné….

 

Váhala jsem, opravdu dlouho jsem váhala, než jsem zavřela oči, sešla z cesty a vydala se vstříc novým zážitkům, novým zkušenostem…

 

Bylo to dobré rozhodnutí? To ukáže čas….

 

Každopádně tyto řádky jsou tím posledním zamáváním, tou poslední tečkou.. Těmito řádky za sebou zavírám dveře k cestě, která mi neuvěřitelně obohatila můj život… k cestě, na kterou nikdy nezapomenu.

 

Loučím se s vámi, milé ženy–in, a věřím, že se sem tam vrátíte k mým článkům, do kterých jsem se vždy snažila dát kousek srdíčka, kousek ze sebe samé. K článkům, které jsem psala jen a jen pro vás a které jsem psala s láskou ;o)

 

Měj se krásně, mějte se rády a doufám, že toto loučení není definitivní. Určitě se setkáme na diskusi, nebo možná u kávy… Kdo ví?

 

A tobě, milá Ženo-in, děkuji za to, že jsi, děkuji za to, že jsem dostala šanci stát se na čas tvojí součástí….

 

 

Reklama