Přečtěte si příspěvek od skoro spisovatelky Niki. To, co zažívá v souvislosti se strachem, je strašidelné, ale svým způsobem i fascinující.

Zdravím redakci,
dyž jsem si přečetla téma na zítřek polilo mě horko a zároveň se na tváři objevil úsměv.. :) Vždyť já na tohle téma můžu napsat celou knihu:) Když jsem se dál nad tím přemýšlela, řekla jsem si, proč ne? Po delší době zas přispěji příspěvkem. Ale kde začít? Otázka druhá:) Nooo, kde asi? Odpověděla jsem si.. Od dětství.
„Mami, mami už je tu zase“, „ Kdo?“ ptá se mamka. „ Ta liška, chce mě sníst“.

Už od mala jsem trpěla .. vlastně ani nevím jak to popsat či nazvat. Někdo říká halucinace, někdo fantazie, někdo si myslí, že si vymýšlím. Já dosud říkám „BYLA TO PRAVDA“ a to mi nikdo nevezme. Už jako malá holka jsem strašně dlouho chodila spát vyděšená, protože jsem věděla, co bude následovat. Každý večer se u mě střídala liška, medvěd, vlk nebo had. Každý večer jsem se probudila do tmy…, vždycky mě NĚCO probudilo. Podívala jsem se opatrně před sebe a tam vždycky jeden z nich stál a šel pomalu ke mně. Bylo to děsivé… Ale opravdu jsem byla vzhůru a dívala se jim do očí. Dokonce, když už jsem šla spát k mámě a otcovi, probudila jsem se a u mých nohou ležel had.

Vždycky jsem vyjekla a volala mámu, nebo rozsvítila lampičku. Pak teprve zmizeli. Vtipné na tom je, že doteď ani nevím, proč jsem z nich měla takový strach, vždycky za mnou přišli a lehli si mi k nohám. To, že mě chtěli sníst, jsem z toho pomateně vydedukovala:)

Když už jsem byla starší a trošku po tom pátrala, zjistila jsem, že ty zvířata, myslím, že až na hada, byli vyřezávaní na totem u indiánů na ochranu. Tak nevím, jestli to mělo nějakou spojitost. Nicméně, jak jsem docílila toho, že už za mnou nepřišli? Jednoduše a hrubě, bohužel.. Byla jsem už tak unavená a vyčerpaná, že jsem je nahlas poslala někam. Od té doby se neukázali. Každopádně jestli mě chodili chránit, veřejně se omlouvám:)

Další můj případ je svým způsobem klasický. Smrt blízkého. Svého psa jsem několikrát cítila i viděla vedle sebe pár dnů po jeho smrti. Děda, zemřel. Hodiny, které nikdy nešly, začaly tikat, budík, který měl nařízený, následně po jeho smrti byl odřízený, stále zvonil v dědovu dobu. Zvuk kráčející osoby po schodech, když tam nikdo není. Děda již po smrti a s námi na chatě, kde ho nejeden člověk viděl. „Něco se děje v kuchyni“. „asi myš“ v tu chvíli rána, máma s otcem a bráchou vyběhli. Hrobové ticho. U většiny rozklepané ruce a překvapený i vyděšený výraz. „Děda“. Když Babička umřela, všude po baráku šlo cítit kadidlo a zas ty děsivé zvuky osoby kráčející po schodech, když tam nikdo není. „Slyšíš to?“ Klap, klap klap..

A teď barák sám o sobě. Dům hrůzy, jak ho nazývám. Neznám osobu, která by v něm měla dobrý pocit. Na to, že jsme tam jezdili si odpočinout, odreagovat, zarelaxovat.. byli jsme vždy ostražitý. Ten dům je děsivý. Většinou přistihnete sami sebe, jak se ohlížíte, protože máte pocit, že Vás někdo nepříjemně sleduje, atmosféra je tak odpudivá, nepříjemná a děsivá, že ani sekera by ji neprovzdušnila. Každou chvíli Vám připadá, že se strhne bouře a něco se stane. A ono stalo. A několikrát.

V domě hrůzy umřel děda, babička, náš pes, mamka pipky, kterou si vzal strejda a která si náš barák přivlastnila a podle mých posledních informací, se tam asi před 3 měsíci oběsil bratr pipky. „Jen si to tam Babi pročisti“. Dům hrůzy je opravdu na dvě věci, ne, že tam jen lidi umírají, ale ti co  žijí, jdou proti sobě a to nejen vlastní rodina. A to ani nemluvím o tom, co se mi všechno o tom baráku zdá, páč bych vždycky potřebovala stěrače na pot.

Nicméně takových příběhů mám spousty, ale to si nechám zas na příště:)

Jinak jak to vypadá, když se bojím? Stává se ze mě socha, která má problém se hýbat a občas i hýbat. Nehne se mnou nic, jsem jak přikovaná a jen mi kmitají očka:) Zkrátka jsem po... až za ušima:)

Vaše pořekadlo: „Když máš z něčeho strach, jdi a sáhni si na to!“ má opravdu co do sebe, chtěla bych být taková. A lidi, kteří se jím řídí, obdivuji.

Přeji všem krásný den a večer ničím nerušené spaní :)
Niki

pozn.red.: text nebyl redakčně upraven

________________________

Teda Niki, řeknu Vám, to se četlo jako kniha od Edgara Allana Poea. Jste velmi silné médium, ale to je na další debatu.
V čem s vámi naprosto souhlasím, je i to, že Dům hrůzy mohou vyvolat také živí!
Fakt skvělý příspěvek k tématu, děkuji, že jste napsala.
Saša

Tématem dnešního vydání je: Strach a jak ho překonat. Máte bobříka odvahy?

  • Bály jste se něčeho tak, že vám až zdřevěněly nohy?
  • Jak překonáváte strach?
  • Napište historky, ať už současné, nebo z dětství
  • Napište i historky vašich dětí
  • Je pravdivé pořekadlo, že „Strach má velké oči“?
  • Uznáváte pořekadlo druhé: Když máš z něčeho strach, jdi a sáhni si na to!
  • Strach i odvaha mohou mít mnoho podob

Sáhněte si na dno své odvahy a napište nám o tom na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Těšíme se na vaše příspěvky

Jednu ze čtenářek odměním čerstvě praženou kávou Arabica (aby ji dala sílu bdít po celou noc) a zmatňujícím tónovacím make-upem od firmy Garnier  (aby nebyla bledá jako hrabě Drácula)

darecekk

Reklama