Reklama

love

Už jste někdy byla zamilovaná do někoho, koho nemůžete mít? Jak dlouho vám to vydrželo? Seznámím vás s Ivou. Iva brzy oslaví čtyřicítku. Má dvě děti, je rozvedená. A jen tak mimochodem už deset let miluje muže, se kterým nikdy nic neměla, a jak sama odevzdaně říká, asi mít nikdy nebude.

Začalo to v roce 1999, když se s dětmi a manželem přistěhovala do Poděbrad. Brzy si tu našla práci v obchodě s pánskou módou. A brzy na to ji zkřížil cestu osudový zákazník. „Byl milý, potřeboval oblek na nějakou společenskou akci. Zapovídali jsme se a já zjistila, že se jmenuje Karel a bydlí kousek od nás. Možná se mnou i flirtoval. Pak mě pozval na skleničku. Odmítla jsem. Jeho zájem mi dělal dobře, ale já si uvědomovala, že jsem vdaná. A že, ač už ta jiskra, vášeň a pobláznění je dávno pryč, je naše manželství celkem spořádané a obětovat ho za chvilku vzrušení asi nemá smysl,“ vypráví Iva.

Naráželi na sebe docela často. Na ulici, v blízkém obchodě i u Ivy v práci. Téměř vždy nezůstalo jen u pozdravu. „Dalo by se říct, že jsme přátelé. V té době jsem už věděla, že někoho má. A tak jsem druhé pozvání, tentokrát na country zábavu, neodmítla.“

Rozuměli si. Za několik měsíců začala Iva o Karlovi uvažovat jako o potenciálním partnerovi a srovnávat ho s manželem. Zřejmě i manžel si všiml, že něco není v pořádku, a řešil to sám milostnými avantýry. Tehdy si Iva uvědomila, že žárlí víc na Karla než na manžela.

„O svých citech jsem mu neřekla. I když jsem se po Karlovu rozchodu s přítelkyní snažila získat ho pro sebe. Opravdu se mi to podařilo až o pět let později.“ Od té doby se leccos změnilo. Práce, bydliště, Karel vystřídal tři partnerky, Iva se rozvedla. Jejich vztah ale zůstal stejný. Stále byli dobří přátelé a ona ho stále tajně milovala.

Přišly Vánoce. „Oba jsme byli sami. On bez přítelkyně, já bez manžela a dětí, které byly se svým otcem na horách. Poslala jsem mu smskou vánoční přání a postěžovala si na samotu. On si postěžoval také. Slovo dalo slovo a za hodinu jsme měli sraz v centru města pod ozdobeným stromkem. Hustě chumelilo a mrzlo. Mě hřál jen pocit, že nakonec můžeme být spolu. Přišel ke mně a beze slova mě políbil. Rozklepaly se mi kolena,“ popisuje Vánoční setkání Iva.

Tu noc popíjeli svařák a v těsném objetí si povídali až do brzkého rána. Pak usnuli. „Tetelila jsem se blahem a nemohla uvěřit svému štěstí. Že je můj. Konečně je můj!“ Na další schůzku už nepřišel. Zmizel a objevil se až po roce. Měl přítelkyni. „Nikdy mi neřekl, co se tenkrát stalo, co se mu honilo hlavou. Jenom vím, že bydlel a pracoval na opačném konci republiky a že naše přátelství už potom nebylo tak vřelé,“ dodává smutně Iva.

Partnerky měl za další roky ještě dvě. Taky si prožil dlouhé období samoty. Ale Ivě nedal jedinou příležitost myslet si, že by na Vánoce roku 2005 mohli ještě někdy navázat. Iva je sama stále.

„Občas si pošleme smsku, zavoláme, zajdeme na kávu. Pořád ho miluju. Už deset let. I když mezi námi nikdy nic nebylo, a asi ani nebude,“ uzavírá.