Ahoj Merylko a celá redakce...
přemýšlela jsem, jestli mám k dnešnímu tématu vůbec co říct.. jestli se nad něčím dojímám, pravidelně pláču... nejdřív jsem si myslela, že ne.. ale vlastně - jedna vzpomínka mě rozbrečí spolehlivě i po letech...

Kdysi jsem znala jednoho kluka - no, vlastně už to nebyl kluk, ale pán před padesátkou... znala jsem ho přes jeho rodiče. Byl to takový zvláštní člověk, který se pral s velkými zdravotními problémy, psychickými i fyzickými, a zároveň to byl člověk, který by pro přátele udělal první poslední, byl neuvěřitelně hodný. Mě měl z nějakého důvodu obzvlášť rád, často jsme si povídali....

Přišlo léto, já měla coby studentka prázdniny, bylo mi krásně, pohoda - a do tohoto bezstarostného studentského letního života přišla rána - dostala jsem parte - Roman zemřel. Ve spánku... Nikdy, nikdy dřív jsem tak nebrečela, jako v tu chvíli, když jsem držela úmrtní oznámení, říkala jsem si, že už ho nic nebolí a netrápí.... Šla jsem na pohřeb. Jakmile jsem uslyšela první tóny mé milované skladby "Usni tiše, až mraky měsíc rozpletou.. pak se dej na cest známou, staletou....", rozbrečela jsem se tak, že jsem měla chvíli pocit, že snad budu muset odejít. Padla na mě tak hrozná bolest, jakou jsem nikdy dřív necítila.

Roman už mezi námi není patnáct let. Ale já, jakmile slyším tuto píseň, myslím, že ji zpívala Eva Olmerová, nebo si na něj vzpomenu, tečou mi slzy.... i teď, když to píšu.. ještě, že má kolegyně dovolenou a nikdo mě nevidí.....zvlášť, když si uvědomím, že se blíží výročí jeho smrti..


Krásné odpoledne
Susina

 


;o( tak to byl smutný příběh...  Bohužel, i smutné příběhy však patří do života. Moc ti, milá Susino, děkuji a přeji ti, aby se ti podobná bolest už navždy vyhnula… Není nic horšího, než ztratit člověka, kterého máme rádi, kterého milujeme, člověka, který pro nás moc a moc znamená…

 

 

Reklama