Vztahy

Nikdy na Vás nezapomenu, pane profesore!

Milá ženo-in,
i já reaguji na dnešní téma s názvem „Kantoři".

Moje vzpomínky na školní léta začínají až v patnácti letech, do té doby prakticky nemám, na co vzpomínat. Základní škola byla po všech stránkách taková nijaká.

Po absolvování základní školy jsem, tak asi jako každé patnáctileté děvče, nevěděla moc, co dál. V jednom jsem ale měla jasno: Už od první třídy nebyla mojí silnou stránkou matematika, kterou jsem také z duše nenáviděla. Byla jsem si naprosto jistá, že jít na střední školu, kde by tenhle předmět byl prioritou, by byla tragédie, neštěstí a stres v jednom. Bohužel, moji rodiče byli zcela neoblomní. Nastoupila jsem tedy na ekonomickou školu. Prostředí celé školní budovy, stejně jako mnozí kantoři, bylo studené, nepřívětivé a strach nahánějící. Už první den mi bylo zcela jasné, že tohle bude pohroma.

V následujících několika letech jsem neuvěřitelně trpěla. Spolužáci byli nepřátelští, kantoři zrovna tak, zkoušení jednoho žáka trvalo klidně celou hodinu. Nejen, že jsem byla nucená absolvovat několikrát denně matematiku, kde jsem umírala strachy, ale po tomto okamžitě následovaly předměty dosti podobné, jako ekonomika, účetnictví... Těšila jsem se na pátek odpoledne, na každé, byť kraťoučké prázdniny, jen abych nemusela do zmiňovaného pekla. Přestože jsem rodiče varovala, že školu nedokončím, moje prosby a volání o pomoc byly marné a já trpěla skoro tři roky. Celou záležitost jsem tedy ukončila po svém a přestala školu navštěvovat. Nikdo o ničem nevěděl, ale to bylo jen otázkou času. Když se vše provalilo, nastalo samozřejmě peklo na druhou, ale bylo jasné, že se moje situace musí řešit a zpátky cesta nevede. Asi teprve tehdy mě rodiče pochopili. Vedení školy se k mému odchodu ze školy postavilo tak, jak bych čekala - odmítavým arogantním způsobem. Později o mně dokonce rozšiřovali několik pomluv, aby snad můj přestup na jinou školu na ně nevrhl špatné světlo.

Vše se relativně uklidnilo a já chtěla zapomenout. Zapomenout na všechnu tu nenávist a aroganci, kterou jsem tam za ta léta poznala. Doufala jsem, že mi pomůže prostředí nové školy, kam jsem měla od září nastoupit a kde předměty, kterých jsem se tolik bála, nebyly prioritou. Těšila jsem se, ale bála zároveň. Moje obavy byly ale naprosto zbytečné. Hned první den jsem se setkala s neuvěřitelně přátelským prostředím. Přívětivost a pohoda na mě čišela ze všech stran. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů.
První den jsem také poznala mého třídního profesora. Byl to prošedivělý pán, ochotný, milý, z ničeho nedělající vědu a vše řešící selským rozumem. Zbožňovala jsem ho od první chvíle. Vkládal do mě neuvěřitelnou důvěru, přestože jsem pro něj byla cizí člověk. To bylo ale právě to, co jsem v té době tak moc potřebovala. Po tom utrpení a aroganci profesorů z předchozí školy to byl balzám na duši. On byl PAN profesor. Spolužáci si k němu chodili nejen pro radu ohledně školních záležitostí, ale i pro rady zcela soukromého charakteru. Nikdy nikoho neodmítl, vyslechl a poradil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A vězte nebo ne, my, tehdejší puberťáci, jsme to od něj tak nějak brali, což bylo pro náš věk dost netypické.

On byl prostě anděl. Snad jen díky němu jsem to dotáhla až k maturitě, kde mě neuvěřitelně podpořil a podržel. Byly to pro mne nervy už jen proto, že jsem si nedokázala představit, co by následovalo u nás doma, kdybych neuspěla. Jeho podpora nás všechny vysvobodila. Odmaturovali jsme všichni a já byla dokonce jen krůček od vyznamenání. Cítila jsem neuvěřitelné štěstí, ale i smutek zároveň, že všechno tady končí a že ty lidičky, včetně pana profesora, už neuvidím tak často. Následovaly prázdniny, všichni jsme se tak nějak rozutekli a začali řešit, co dál, včetně mě. Na pana profesora jsem ale vzpomínala stále a asi za půl roku jsem ho navštívila, snad abych si postěžovala, že situace absolventa na trhu práce není nejrůžovější. Opět vyslechl, poradil a já měla, ostatně jako vždycky, pocit, že mám o problém méně. Byl prostě báječný. O rok později jsem práci skutečně našla a začla také opět studovat. Na pana profesora jsem nezapomněla, jen času bylo stále méně a já ho nestíhala navštěvovat. Jednoho dne jsem stála na zastávce a listovala knihou, když mi zazvonil telefon. Pan profesor zemřel. Domnívala jsem se, že to nemůže být pravda a je to jen hloupý vtip. Ale nebyl. Bylo mi hrozně a dlouhou dobu jsem byla jako tělo bez duše. Byla to nevyléčitelná nemoc. Prostě jen tak najednou si přišla a vzala někoho tak výjimečného. Nechápala jsem to. Ještě teď mi tečou slzy po tváři.

Jedno jsem si z toho ale odnesla. I přes shon a tuhle uspěchanou dobu nikdy neodkládejte návštěvu někoho, koho máte rádi, neotálejte mu zavolat, protože už zítra může být pozdě. Já dnes pana profesora navštěvuji, ale bohužel někde úplně jinde, než bych si přála. Kdybych mohla, vzkázala bych mu: Nikdy na Vás nezapomenu, pane profesore".

Čtenářka Lincey



Díky za krásné vyprávění!

   
16.04.2007 - Láska a vztahy - autor: Eva Jedelská

Komentáře:

  1. [5] Izzy [*]

    Také jsem měla na škole jednu takovou učitelku, měla mě moc ráda. Na MBA jsem si zase našla skvělou kamarádku, hodně se v tom životě prolíná.

    superkarma: 0 21.04.2015, 09:49:44
  2. avatar
    [3] teb [*]

    Jé, to je skoro jak pohádka.

    superkarma: 0 16.04.2007, 12:39:26
  3. [2] Lincey [*]

    Janinas: Ano, kéž by jich bylo více. On byl báječný, bez něj bych nikdy nebyla tam, kde dnes jsem. V našich vzpomínkách žije dál při každém školním setkání.

    superkarma: 0 16.04.2007, 12:17:24
  4. avatar
    [1] Janinas [*]

    Moc hezky napsané. Kéž by takových profesorů bylo více.

    superkarma: 0 16.04.2007, 11:58:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme