Když jsem byla ještě malá, měla jsem velice revoluční smysl pro spravedlnost. Přesně si pamatuji, jak jsem horovala - „oko za oko, zub za zub". Zabil jsi někoho - ať tě taky zabijí, zasloužíš si to. Dokonce jsem si představovala, že jsem král, vládnu celé Zemi a nastolím tu naprostou spravedlnost - bez zločinů, válek, nespravedlnosti. To se nám pak bude bezva žít...

Jak jsem ale rozum brala, zjistila jsem, že spravedlnost a vina a zločin se dá nazírat z několika hledisek - ne každá vražda je taková, jak se zdá, ne každé provinění je takové, jak ho zrovna my vnímáme.

Určité věci se zdají jiné z pohledu oběti, z pohledu vraha, z pohledu pozůstalých, z pohledu přihlížejících. Protože ten viník je také člověk... má svou duši, své Já, své svědomí, své tužby, pravdy, chápání světa, své utajené křivdy uvnitř sebe... a my - kteří jsme mu život nedali - mu ho nemůžeme ani brát.

NIKDO nesmí zabít jiného člověka - ať jako úkladný vrah nebo jako vykonavatel rozsudku... nikdo... protože to je také vražda... a hodně promyšlená.

Spousta lidí by se mnou určitě nesouhlasila... to vím, neboť toto mi říci někdo před pár lety, hodně bych se rozhorlila, snesla spoustu argumentů, proč ano... proč popravit!!!

Teď to ale vidím jinak. Nikdo nemá právo život druhému člověku vzít... a proč by to také dělal - lidé vymysleli jiné tresty. Samozřejmě v rámci ochrany ostatních slušných" je potřeba nebezpečného člověka izolovat, opravdu ho potrestat odnětím svobody... zde bych se možná přimlouvala za delší dobu izolace... a častěji bych udělila doživotní trest... také bych byla za pracovní tábory, kdy by si vězni museli vydělat na svůj pobyt za mřížemi...

Ale nezabíjela bych. Za prvé pro to, co jsem již řekla - nikomu jsme život nedali, nesmíme ho tedy brát. Za druhé, trest smrti je trest nevratný - i když po čase zjistíme, že odsouzený nebyl viníkem, popravedného již nevzkřísíme... a za třetí... smrtí je vše příliš brzo odbyto... daleko lepší a účinnější je nechat odsouzeného, aby použil své svědomí, aby v něm volalo, aby za života zjistil, čeho se to vlastně dopustil... a aby se třeba dokázal omluvit poškozené rodině, pozůstalým. Aby litoval svého činu... dovolit mu, aby došel ve svém vývoji tak daleko. Samozřejmě nejsem idealista, abych si myslela, že KAŽDÝ dojde tak daleko. Ale dát šanci.

Protože o to, podle mne, jde. Aby člověk zjistil a uvědomil si, že tímto způsobem - třeba vraždou - nelze řešit problémy...Tím, že odsouzeného zbavíme života - vezmeme mu možnost napravit se... pochopit, jak správně žít... co je špatné a co ne...

A ještě se mi zdá, že kývnutím a podporováním poprav se jako lidé degradujeme na úroveń toho, kdo je schopný zabít...

Dokonce vím i to, že kdybych byla obětí nebo pozůstalým zavražděného, tento můj postoj by se nezměnil - přála bych si ale samozřejmě řádný a dlouhý trest ve vězení... ale ne smrt.
 
O Husajnovi se vyjadřovat nebudu, zde jde o politiku... o mocenské boje, to už je úplně o něčem jiném.
 
S pozdravem Barčaa


Děkujeme za zajímavý názor.

Nemohu říct, že bych s ním přímo nesouhlasila - spíš vznesu pár otázek k další diskusi:
Co když nejsme schopni zabezpečit (a to někdy nejsme), že vrah, který bude s vysokou pravděpodobností znovu zabíjet, neuteče z vězení? Co když tím, že ho odmítneme zabít", nakonec způsobíme smrt dalších lidí, které zavraždí?

Jistě by bylo skvělé, kdyby vězni, především ti uvěznění na dlouho, mohli pracovat - oni leckdy i chtějí - ale práce pro ně není - to je fakt. Nikdo nechce zaměstnávat vězně. Co tedy s lidmi, odsouzenými na doživotí - mají jídlo, jisté pohodlí, střechu nad hlavou - a to všechno za to, že spáchali zločin. Zatímco jiní, kteří nic neprovedli, mrznou na ulici a hladoví...

A zkusme odmítání trestu smrti vztáhnout na země, jako je Irák - země, kde lidé žijí i umírají často v otřesných podmínkách, ve vězení nebo mimo něj - doživotí v přeplněné věznice, bída a hlad, nebo popravit nejtěžší případy" a pro ostatní pak bude víc místa?

Co Vy si o tom myslíte, ženy-in? Napište mi své názory na redakce@zena-in.cz!

Reklama