Pája. Tak se jmenoval můj kolega. Nikdo vlastně nevěděl, co dělá. Měl sice funkci v obchodním oddělení, ale většinou byl ve společnosti ředitele. Tu ho odvezl na jednání, tu na nákup. Jednou měsíčně stvořil zprávu, co všechno dělá, ale všichni z toho měli legraci, včetně ředitele. Jediné, o čem jsme věděli, že dělá, bylo permanentní navštěvování veterináře s jeho psem Beníkem. 

Ve firmě proběhla reorganizace a naše oddělení bylo rozděleno na dvě. Předpokládalo se, že marketing povedu já. Vystudovala jsem ho, mám v něm dlouholetou praxi. Měla jsem mít na starosti i jednání se zahraničními partnery a angličtinu jsem zvládala na jedničku s hvězdičkou. Jenže byla velká porada všech zaměstnanců, kde jsem se dozvěděla, že vedoucím bude Pája.

Pája s výučním listem, bez jakékoliv praxe, anglicky uměl jen pozdravit a počítačová gramotnost zahrnovala zapnutí počítače, zadání hesla a otevření wordového dokumentu. Aby mne ředitel utěšil, řekl, že ví o mých schopnostech, mám být Pájovi pravou rukou a dostanu vyšší plat. Plat byl vyšší, ale pro Páju a hned o 10 000 Kč. Na mne nezbylo.

Pája pokračoval ve své nečinnosti. Posedával, surfoval na internetu, a když se mělo něco dělat, zmizel. A já nebyla jen pravou rukou, ale i hlavou a všemi končetinami. Říkala jsem si, že vedení není slepé a dojde mu, že oddělení vedu vlastně já a dělám práci svého „šéfa“. Vedení slepé nebylo, ale na poradách byl vždy Pája pochválen, jak mu to hezky „šlape“ a jaké má skvělé výsledky. A samozřejmě za to dostával hezky zaplaceno.

Když jsem se ho zeptala, jestli mu to není trapné, že všechnu práci dělám za něj, sdělil mi, že od toho tam jsem. On je můj nadřízený, on rozhoduje, co budu dělat. Opáčila jsem: „A co budeš dělat ty?“ Jen se ušklíbl a mlčel. On vůbec často mlčel. Zato poslouchal, chodil po firmě, vyprávěl o Beníkovi a co zaslechl, si hezky zesumíroval a začal mluvit – u ředitele. Ten byl skvěle informován o všem, co kdo řekl, co se komu nelíbí. Pája byl v něčem nepřekonatelný – ve „šplhu“ a „ponížené loajalitě“.

Nelíbilo se mi víc věcí, ale když po mne Pája (dokázal)vyžadoval, abych za něj psala zprávy na počítači, protože on se na něm nestačil naučit, řekla jsem mu, že má dost času a peněz, aby si zaplatil kurs. Je naprosto automatické, že v takovéto funkci musí na počítači umět. Pája mlčel.

Za hodinu už jsem byla u ředitele na koberečku, že prý si Pája stěžoval, že nechci spolupracovat. Mé argumenty nebral vážně, mezi dveřmi mi ještě řekl, ať přehodnotím své chování k přímému nadřízenému, že by se mi to nemuselo vyplatit, když nebudu poslouchat. A tak jsem za Páju psala zprávy, smlouvy, připravovala a vedla obchodní jednání a do toho jsem měla stíhat svou práci.

Proč jsem se víc nebránila? Proč jsem neodešla? Všichni věděli, že je manžel nemocný a čtyřčlennou rodinu živím z jednoho platu. Že se bojím ozvat, abych nepřišla o práci. A tak jsem se každý měsíc dozvídala, že naše oddělení má skvělé výsledky. Moje výsledky!

Když mne chtěl Pája „potěšit“, řekl mi: „To jsme dobrý, co?“ a odešel výsledky zapít s ředitelem. Nebo si udělali hezké dopoledne a jeli spolu hrát tenis. O víkendu si zalyžovali a byli spokojení. Jejich manželky byly nejlepšími kamarádkami - prostě idylka. A já pracovala, vždyť jsem byla pravá ruka. Bála jsem se „ošidit“ práci, za to hrozily finanční postihy, a za co bych dětem koupila boty? Obchodní jednání s cizinci jsem vedla já, Pája seděl a mlčel, nejenže neměl čas se naučit na počítači, ale neměl čas ani na angličtinu. Nejvíc mne „dojalo“, když se mne zeptal: „Hele, co jsi jim to vlastně říkala?“ „Ty jsi vedoucí, tak musíš vědět, co bylo na schůzce probíráno!“ A opět kobereček. Prý dělám rozbroje. A pozor, mohli by mi sáhnout na peníze!

Odjela jsem na veletrh. Bez Páji, uvědomil si, že by v Německu se svou češtinou asi neuspěl. Najednou telefon, že prý je problém s jednou smlouvu, je tam něco špatně uvedeno. Nechápala jsem jaký, smlouvy jsem připravovala, ale on je musel schválit. „Vždyť obsah smluv máš na starosti ty?“  „No, mám, ale ty za ně máš zodpovědnost!“ „Jakou zodpovědnost, já ti dám návrh smlouvy, jaký se standardně používá, ty ho studuješ, připomínkuješ, doplníš a předáš právníkovi ke kontrole, pak se teprve podepisuje. Tys to neudělal, viď, vzal jsi návrh, dopsal pár údajů a nedal právníkovi? Tak to máš pěkný průšvih!“ “ Odpověď pronesl velmi nepříjemně: „No, když myslíš, že já mám průšvih...“

Pustila jsem to z hlavy. Vrátila jsem se z veletrhu s kupou nových kontaktů, nadšená, že se určitě podaří uzavřít nový kontrakt. Ale ve firmě vládla zvláštní nálada. Pája samozřejmě jako vždy nekomunikoval a mlčel. Nezajímalo ho, jak bylo, jen zíral na internet.

Pak mne zastavila kolegyně a že prý jsem smlouvu zkazila já, jsou z toho obrovské nepříjemnosti a jak se mi to mohlo stát, vždy jsem měla vše v naprostém pořádku. Nemohla jsem věřit vlastním uším. Zeptala jsem se Páji, co je na tom pravdy, že jeho průšvih se hází na mne. Přece musí vědět, že já výsledek neovlivním, to záleží jen na něm. Je vám jasná jeho reakce – neřekl nic a odešel.

Potřetí jsem šla na kobereček. Dozvěděla jsem se, že jen dělám problémy, pokud se mi to nelíbí, nikdo mne nedrží. V tu chvíli jsem hodila za hlavu rodinu a nedostatek peněz. Odejdu k zítřejšímu dni, ale dle pracovní smlouvy chci odstupné. Ředitel se zarazil, nečekal to.  Pak souhlasil, že prý to pro obě strany bude lepší a že si nevážím skvělé práce, kterou mám. Nadechla jsem se a vypadlo ze mě všechno, co se postupně za tu dobu, co jsem dělala s Pájou nastřádalo. Neřvala jsem, cedila jsem to mezi zuby. Ředitel mi na to neodpověděl, nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje a dovoluje si říkat vlastní názory. A dokonce podřízený kritizuje nadřízeného (já Páju). Sekretářka připravila formuláře, podepsali jsme a odešla jsem, nastrčenou ruku jsem minula. Pája seděl v kanceláři, sekretářka mu mezitím poreferovala. Zeptala jsem se ho, co mu mám předat. Prý nic. Když nic, tak nic! Vzala jsem všechny materiály a málem zavařila skartovačku, dokonale vyčistila celý počítač.

Pája byl mezitím někde pryč. Pak se vrátil, už jsem byla na odchodu. Promiňte mi za ta slova, ale budu je interpretovat tak, jak zazněla: „Teď si o mně všichni budou myslet, že jsem svině, protože nic nedělám a vyhodili tebe.“ Usmála jsem se na něj jak nejlíbezněji jsem to dovedla: „Jsi svině a není pravda, že nic neděláš. Děláš a jsi v tom mistr. V lezení do…“


Neměla jsem snad pravdu?!

 

Setkal jste se také někdo s takovým "milým" chováním nadřízených? Neříkejte, že jsem jediná! 

 

 


 

Reklama