Dobrý den milé sběratelky .

Dnes velmi stručně.V dětství jsem sbírala ubrousky, to mně za chvíli přestalo bavit a tak skončila celá sbírka ubrousků na půdě v krabici. Pak v období mládí,mně postihlo divné sběratelství puzzlů. Stavěla jsem puzlíky , od 2000 tisíc nahoru. Mám jich doma ještě plnou krabici . O sbírkách milenců nepíšu, to by vydalo na jedno pěkné téma. Pak jsem sbírala hrnečky, ty jsem darovala kamarádce, pak jsem sbírala sloníky. Nakonec jsem se rozhodla, že nic, ale nic, nebudu sbírat.

Vzpomínám si však na hodně podivný úlet sběratelství mého dědečka. Byl myslivec, a sbíral trofeje, desateráků, dvanácteráků..... hlavy z muflonů. Vždy mě to v dětství děsilo, že chudák jelínek nebo srna museli umřít. Vždy jsem se ptala, kdo bude po dědovi tuto jeho sbírku loveckých trofejí likvidovat.

Milé čtenářky, nebudu napínat. Černého Petra po smrti mého dědečka jsem si vytáhla já. Losovalo se v domácím prostředí. Hlasitě jsem protestovala, nechtěla jsem se celé sbírky ani dotknout. Nepomohlo to. Likvidace  sbírky byla na mně.

Já, něžná bytost, která jsem se nemohla na lovecké trofeje paroží ani podívat. Celá likvidace sbírky se konala v době, kdy nebyl zavedený internet, kdy neexistovali bazary, kde by jsem sbírku paroží nabídla. A tak, milé ženy , já celou sbírku po dědovi vyhodila, nechtěla jsem se toho ani dotýkat a ani jsem nevěděla o nikom , kdo by se chlubil parožím na zdi. Tana M.

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Tak to je Tano škoda, vždyť jedny malé parůžky stojí kolem dvou tisíc! Ale to ještě nic není proti mé babičce, která v 50. letech vyhodila na smetiště plné tašky porcelánu Rosenthal a dvoje velká americká kamna. Dnes to odhaduju na milion.

 

Reklama