Bulvár

Nguyen Phuong Thao: Vážím si toho, co jsem dokázala


Když jsem ji požádala o rozhovor, měla jedinou podmínku – abych nezapomněla „poupravit“ její češtinu. Upravovat ale nebylo téměř co – mluví i píše česky takřka bezchybně. Třiatřicetiletá fotografka Nguyen Phuong Thao žije v České republice už šestnáct let. Z mladé bojácné studentky se stala sebevědomou mladou dámou, která je hrdá na to, že se v cizí zemi uplatnila v oboru, který miluje. Setkala se u nás s předsudky i xenofobií, naučila se jim ale nepodléhat.

Jak vzpomínáte na dětství strávené ve Vietnamu?

Bylo to nejkrásnější období v mém životě, přestože bylo po válce a byla doba hluboké ekonomické krize. Pamatuji se, jak jsem své prázdniny trávila ve frontě na chleba a na maso. Rodiče museli hodně pracovat a šetřit peníze. Rekonstruovali jsem vlastními silami byt, chovali slepice a prasata, ale jako dítě mě ohromně bavilo, že můžu rodičům pomáhat. Možná i díky tomu jsem už od sedmi let uměla vařit. V období dospívání jsem zase nedělala nic jiného, než se učila. U nás to bylo vzdělání nezbytné pro získání dobré pracovní příležitosti.

Byly to právě výborné studijní výsledky, které vám umožnily z Vietnamu vycestovat do České republiky. Prý jste ale původně chtěla do Německa. Proč? 

Četla jsem hodně francouzskou literaturu a obdivovala západní kulturu. Vyrostla jsem v komunistické zemi a chtěla jsem poznat západní společnost. V té době ale ještě západní země nedávaly příležitosti ke studiu tak snadno jako dnes a studenti jako já dostávali možnosti pouze ve východoevropských zemích. Východní Německo bylo v tom výběru nejzápadnější. Navíc v té době už zbourali Berlínskou zeď.

Když nevyšlo Německo, přijela jste do České republiky. Jak vám bylo?

Nemohla jsem se dlouho smířit s tím, že nebudu studovat v Německu. Čeština mi moc nešla, pořád jsem si ji pletla s ruštinou, kterou jsem nenáviděla. Když jsem ale přijela na podzim roku 1990 do Poděbrad, byla jsem okouzlena krásou přírody i památkami. O rok později jsem zažila něco podobného v Praze. Praha mě dojala, ten pocit si pamatuji dodnes.

Když jste poprvé přiletěla do České republiky, co všechno jste o této zemi věděla?

Jen to, že je to země Franze Kafky a že po sametové revoluci se stal prezidentem dramatik Václav Havel. První roky v České republice byly těžké. Stýskalo se mi po domově a byla jsem přesvědčena o tom, že se vrátím domů hned po ukončení studia.

Studium jste zahájila na jazykové škole v Poděbradech. Jak těžké bylo potom přejít do Prahy na Karlovu univerzitu?

Na jazykové škole v Poděbradech byli samí zahraniční studenti a profesoři na nás brali zvláštní ohled. Dokázali nám poradit i poskytnout pomoc. Přesto jeden rok byla velmi krátká doba na to, abychom se naučili dobře česky a byli odborně připraveni na úplně stejné přijímačky jako skládali čeští studenti. Byla jsem z těch přijímaček doslova šokovaná. Připadaly mi hodně složité. Nikdy v životě se mi nestalo, že jsem nebyla schopná odpovědět na tolik otázek typu: kdo je ministr zahraničí České republiky. Dnes mi to samozřejmě přijde jednoduché, ale v době, kdy jsme neměli televizi, nečetli noviny a jediný zdroj informací byly hodiny na jazykovce, to bylo opravdu nepředstavitelné. Navzdory tomu jsem byla přijata jako nejlepší zahraniční studentka, to nejhorší mě ale teprve čekalo. Studovala jsem v době proměn, po revoluci vyhazovali stará skripta, nová nebyla napsána. Moje čeština nestačila na to, abych rozuměla všemu, co přednášeli. Naštěstí mi půjčovali poznámky ochotné spolužáčky. Zkoušky z českých dějin a české literatury pro mě byly doslova noční můrou.

Proč jste se v rámci studia žurnalistiky tehdy rozhodla věnovat fotografii?

V rámci studia žurnalistiky jsem začala chodit na semináře z oboru fotografie, ačkoliv moje specializace byla televizní tvorba. Tisk tehdy nepřipadal v úvahu, protože jsem nedokázala dobře psát česky. Ani televizní tvorba mi moc neseděla, protože to byla týmová práce a ne všichni zahraniční studenti měli o studium stejný zájem jako já. Fotografie se nakonec ukázala jako správné volba. Mohla jsem pracovat individuálně a sama zodpovídat za svou práci.

Setkala jste se při studiích nebo později při práci s nějakými předsudky vůči své barvě pleti?

Od zahraničních studentů starších ročníků jsem slyšela, že nejhorší útoky zažili na začátku 90. let od skinheadů. Já jsem do ČR přijela v roce 1990. Pohybovala jsem se hlavně ve školním prostředí a tam se mi zdálo, že Češi jsou hodně otevření a přátelští, takže s předsudky jsem se nesetkala. Spíš jsem se díky pobytu v České republice naučila být mnohem sebevědomější, samostatnější a komunikativnější. Ve Vietnamu jsem byla příliš stydlivá a bála jsem se mluvit s cizími lidmi. Zkušenosti s rasismem jsem měla až v rámci práce, třeba na fotbalových stadionech na mě běžně pokřikovali fotbaloví fanoušci ošklivé nádavky. Beru to jako riziko povolání.

Jak jste během studií byla v kontaktu s rodinou ve Vietnamu?

První roky jsem domů pouze posílala dopisy. Trvalo tři týdny, někdy i měsíc, než rodiče dostali můj dopis a mohli mi odpovědět. Když jsem v roce 1994 poprvé zavolala domů, vůbec nemohli poznat můj hlas, mluvila jsem špatně vietnamsky.

Domů do Vietnamu jste odjela až téměř na konci vysoké školy kvůli své bakalářské práci, knize fotografií nazvané Vietnam dvacet let po Vietnamu. Jak vzpomínáte na návrat do míst, kde jste vyrůstala jako dítě?

Jako studentka jsem žila jen z stipendia, které bylo 800 Kč, později 1500 Kč. Přes léto jsem musela chodit na brigádu nebo sbírat ovoce, občas dokonce pomáhat prodávat na stánku. Na cestu domů jsem si tehdy stejně musela půjčit od známých a maminka jim to pak zaplatila. Když jsem se v roce 1994 vracela do Vietnamu a z letadla viděla buvoly na rýžovém poli, plakala jsem štěstím. Vietnam byl pro mě v tu chvíli úplně jiný svět, krásný námět na fotografování. Procestovala jsem celou zemi, byla jsem dokonce na centrálním hřbitově, kde jsou pohřbeny statisíce vojáků padlých ve válce s USA. 

Kdy jste se rozhodla, že budete žít natrvalo v České republice?

Situace v naší zemi se hodně změnila k lepšímu, jsou obrovské šance pro ty, kteří mají vzdělaní nebo něco umějí. Vím, že když bych se vrátila domů, měla bych dobrou práci. Moji vrstevníci už dnes mají vysokou pracovní pozici a srovnatelný plat jako lidé v Evropě, přitom život ve Vietnamu je mnohem levnější, takže ve svých 30 letech už mají třeba i zajištěné bydlení. Rozhodla jsem se žít v Čechách kvůli serióznímu a dlouhodobému vztahu s českým přítelem, i když vím, že to ani v budoucnu nebudu mít tady v Čechách lehké.   

Jak jste se dostala k práci pro MF Dnes?

Je to zvláštní, ale k novinářské práci mě přivedla Romka Jarka Balážová. V době, kdy jsem byla ještě studentka, byla Jarka už aktivní novinářka. Brala mě na různé romské akce, na kterých jsem nafotila další projekt Romové. Když zjistila, že MF Dnes rozjíždí pražskou přílohu, přesvědčila mě, ať to zkusím. Přinesla jsem tam tedy ukázat fotky a dodnes jsem ráda, že mě tenkrát neposlali pryč. Sedm let jsem působila jako externista a přitom chodila do školy. Na rozdíl od lidí, kteří fotili třeba od svých deseti let, jsem já neměla ani fotografickou školu. Měla jsem z toho obrovský komplex a někdy i plakala zklamáním. Ale byla jsem trpělivá a snažila jsem se hodně na sobě pracovat.       

Jste velmi křehká žena. Jak bojujete s davy mužských kolegů ve snaze ulovit co nejlepší záběr?

Při fotografování politiků či celebrit se fotografové různě strkají, vyplatí se mít ostré loky. Vím, že nemám fyzickou sílu, tudíž nemůžu nikoho odstrkovat. Když si někdo stoupne přede mě, nevidím přes něj, protože měřím 155 centimetrů. Musím se proto rychleji orientovat a být na správném místě dříve. Bývám na akcích třeba mnohem déle než kolegové a snažím se nic nepodceňovat.

Kromě běžných lidí fotíte velmi často i nejznámější české celebrity. Kdo z nich je vám osobně nejbližší a proč?

Vážím si paní Livie Klausové. Je to inteligentní a velmi příjemná dáma. Vážím si Lucie Bílé za její profesionalitu. Mám ráda bratry Saudkovi, i když každý je úplně jiný. V poslední době mě nejvíc oslovila Věra Galatíková. Bojuje se zákeřnou nemocí, přesto z ní vyzařuje obrovská síla a osobní kouzlo, které mě povzbuzuje a hladí na duši. Při setkání s ní jsem si najednou uvědomila, že moje osobní problémy jsou jen „kraviny.“ Říkala jsem si, že bych si měla víc užívat života a mít ráda sama sebe a lidi kolem se sebe.

Být fotografem znamená z mého pohledu být i schopný psycholog. Je to tak?

Rozhodně je to pravda. Když fotíte portréty, musíte působit na fotografované lidi dobře, tak aby vám věřili a byli ochotnější zapózovat. Pokud fotíte reportáž ze smutných událostí, musíte si uvědomit, kde je nějaká etická hranice práce. Fotografové to mají v tomto směru mnohem těžší než píšící kolegové. Píšící stojí s odstupem od děje událostí, poznámky si dělají v tichosti. Fotografové musí být v dostatečné blízkosti a používat fotoaparáty a blesky, aby mohly vzniknout kvalitní fotky pro noviny. Legendární fotograf Robert Capa říkal, že když vaše fotografie nejsou dost dobré, asi jste nebyla dostatečně blízko  děje. Také proto je povolání fotografa riskantnější, hlavně v případě válečných konfliktů a přírodních katastrof.

Váš partner je Čech. Neuvažovala jste někdy o muži stejné národnosti jako jste vy?

S přítelem jsem se seznámila na reportáži o odhalení památky romským obětem v Letech v květnu roku 1995. Byla jsem tam s Jarkou Balážovou fotit pro romský časopis Gendalos a David fotil pro Mf Dnes. Byla to pro mě velká akce, které se účastnil i tehdejší prezident Václav Havel. Poprvé jsem sledovala profesionální fotografy v akci a záviděla jim pohotovost a vybavení. Když jsem začala spolupracovat s Mf Dnes, David mě bral na své akce a vysvětlil mi vše, co jsem potřebovala vědět. Vedle Davida jsem profesionálně rostla, je to nejdůležitější člověk v mém životě tady v Čechách. Všichni si myslí, že s muži stejné národnosti a kultury si budu lépe rozumět nebo mít v rámci tradice a kultury jednodušší život. Pro mě ale nikdo neznamená tolik, co David, takže svého rozhodnutí nelituji. 

Mluvíte doma česky nebo učíte partnera svou rodnou řeč?

S Davidem mluvím česky. Vietnamština je těžký jazyk. Není důležité, aby mluvil vietnamsky, ale hlavně, aby mě pochopil.

Jak často jezdíte domů na Vietnamu?

Snažím se jezdit domů každý rok na vietnamský nový rok. 

Byla někdy vaše rodina za vámi v Praze?

Můj táta za mnou přijel v roce 1998, když byl na služební cestě ve Švédsku. Mladší sestra a její manžel tady byli v roce 2000, přijeli z Anglie, kde studovali. Cesta z Vietnamu do České republiky je velmi drahá záležitost, navíc je komplikované získat české vízum. Dnes je tisíckrát těžší získat vízum k nám než do Německa či Francie. Tatínka a sestru jsem provedla hlavně po památkách v Praze a v Českém Krumlově. Nejvíc se jim tady líbila barokní architektura.

Jak těžké bylo vytvořit si v cizí zemi nové zázemí a získat nové přátele?

Ze své zkušenosti mohu říct, že pro cizince, hlavně ze zemí třetího světa, je velmi těžké získat tady v Čechách pracovní příležitost. Kamarádi mě obdivují, protože jsem jednou z mála lidí z Vietnamu, kteří se dokázali prosadit v cizině, navíc ve svém oboru. Mnohem jednodušší to podle mě mají třeba absolventi technických oborů. Ověřila jsem si, že opravdu platí, že pokud chce mít cizinec v Čechách stejnou práci jako Čech, musí být lepší nebo se alespoň mnohem víc snažit. Co se týká přátelství, mými přáteli jsem především kolegové z práce, s nimiž si výborně rozumím.

Jak si přestavujete sama sebe v budoucnosti?

To je pro mě strašně těžká otázka. Vím, že jako fotografka to budu mít mnohem složitější než mužští kolegové. Neznám žádnou fotografku, která by vydržela fotit v deníku zpravodajství, když má ještě k tomu rodinu a děti. Vím, že nejsem nejmladší a už od svých 25 let bourám všechny standardní postupy v životě, které platí pro vietnamské ženy. Nejsem vdaná, nemám děti, mám českého přítele. Mnoho lidí od nás mě za to odsuzuje, ale snad je to správné, že chci jít svou cestou. Jednou rodinu mít chci, ale proto musím pracovat dnes tak dobře, abych měla nějakou budoucnost. 

Třiatřicetiletá fotografka Nguyen Phuong Thao pochází z Vietnamu, do České republiky poprvé  přijela za studiem v roce 1990. Studovala jazykovou školu v Poděbradech, později Fakultu sociální studií na Karlově univerzitě, obor žurnalistika. V současnosti pracuje jako fotografka pro deník MF Dnes. Má dvě sestry, je svobodná. Se svým českým přítelem Davidem žije v Praze. Její jméno znamená v překladu „vůně trávy.“

 

   
29.05.2006 - Společnost - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [18] narciska [*]

    Moc sikovna, fandim

    superkarma: 0 30.05.2006, 11:36:06
  2. avatar
    [15] Laliari [*]

    hezký a zajímavavý článek

    superkarma: 0 29.05.2006, 13:07:24
  3. avatar
    [14] Tesay [*]

    hezký článek

    superkarma: 0 29.05.2006, 12:48:45
  4. [13] r1911 [*]

    Pěkný rozhovor s dobrou fotografkou.

    superkarma: 0 29.05.2006, 11:46:03
  5. avatar
    [12] Girasole [*]

    Tahle slečna umí opravdu mooooc hezké fotky. Přeji ji hodně štěstí a úspěchu.

    superkarma: 0 29.05.2006, 11:13:36
  6. avatar
    [10] Žábina [*]

    superkarma: 0 29.05.2006, 09:27:41
  7. avatar
    [9] Aktij [*]

    Je fajn, že jsem se o ní něco dozvěděla, její fotky se mi moc líbí

    superkarma: 0 29.05.2006, 09:18:29
  8. avatar
    [8] paviocko [*]

    Mám moc ráda její fotografie, paní Nguyen moc fandím a Ženě-in děkuji za krásný článek!

    superkarma: 0 29.05.2006, 08:38:32
  9. avatar
    [7] Veroniké [*]

    superkarma: 0 29.05.2006, 08:36:34
  10. avatar
    [6] alko [*]

    Dělá opravdu krásné fotografie

    superkarma: 0 29.05.2006, 08:02:56
  11. avatar
    [5] Jupíí [*]

    je bazva, taky ji mám ráda
    Akorát ten článek mohl řečíst korektory, opravit pravopisné chyby, které napáchala Jana

    superkarma: 0 29.05.2006, 07:26:06

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme