Reklama


V mládí jsem měla hodně kamarádek. Cestou životem z různých důvodů mnohé odpadly, některé další přibyly. Ale dnes mohu jen o jedné říct, že je to ne kamarádka, ale opravdová přítelkyně. Mohu se jí se vším svěřit, vím, že mě nezradí, a kdybych cokoliv potřebovala, ona mi nezištně pomůže. A totéž může ona očekávat ode mne. Škoda jen, že bydlíme 300
km do sebe. Ale při dnešních komunikačních možnostech už ani
to není žádný velký problém.
Chtěla bych ale psát o jiné kamarádce. Nedlouho po maturitě jsem pracovala ve Špindlerově Mlýně. Tam jsem poznala servírku Helenku. Byla velice milá, hodná, obětavá, prostě pravá Moravanka. Nebyly jsme sice nejlepší kamarádky, ale bylo to hezké přátelství. Byla jsem na návštěvě v její rodné Olomouci (to jsem ještě netušila, že mě tam nakonec život
zavane), ona byla zase u mne v mé rodné vísce. Po několika letech se naše cesty rozešly. Já se vrátila do svého rodiště, ona odešla do Prahy. Psaly jsme si, občas jsme se sešly. Helenka se pak vdala za arabského lékaře a odešla s ním do zahraničí. Poslední dopis od ní, starý více jak 25 let, mám dodnes schovaný. Líčí mi v něm svoji svatbu v Damašku. Tím se naše cesty rozešly definitivně, ale často na ni vzpomínám. Teď bydlím spoustu let v Olomouci, ale nikdy jsem nenašla odvahu navštívit její rodiče, případně vyhledat její sestry a zeptat se, jakým směrem se Helenčin život
ubíral dál. Ani jsem nepotkala nikoho, kdo by ji znal.
Neznal jste někdo kdysi blonďatou servírku Helenku?
Jestli ano, ozvěte se mi, ráda bych se dozvěděla, jaký osud ji ve
světě čekal.

alko


Milá alko,
proč byste neměla najít odvahu navštívit její rodiče? Váš zájem je jistě potěší a třeba si rádi o ní popovídají.
Možná Helenka jezdí občas domů a jen se míjíte.
Tak odvahu, za to nic nedáte...