Často slýcháme, že anorexie je problémem současnosti. Ubohé dívky, zmateny pohledem na hubené až vychrtlé modelky, nejedí, a tak strádají. Případně nejedí, pak jedí a pak zvrací – tedy trpí bulimií. Anorexie a bulimie ale byly zaručeným receptem, jak se dostat na „přehlídková mola“ už ve středověku.

Středověké superstar
Samozřejmě že ve středověku se nepromenovaly po molech nějaké modelky. Stejné, ne-li větší úctě se však těšily svaté. A to rozhodně ne až po smrti. Pokud jste chtěla mít houfy obdivovatelů, kteří se vám budou klanět a prát se o každý kousek vašeho oblečení, o kapesníček, kterým jste setřela slzy, pokud jste toužila po davech ctitelů, sepisujících váš životopis, stačilo nejíst.

Cesta ke slávě
Tedy, zas tak snadné to nebylo – stát se uctívanou svatou bylo stejně náročné jako stát se slavnou modelkou – musela jste pořádně trýznit své tělo, přidat nyvé pohledy a samozřejmě mít nějakého toho mecenáše. Potřebovala jste, aby si vás vybrala známá firma – nejlépe náboženský řád. Ženy, které se chovaly jako svaté, ale neměly záštitu nějakého toho náboženského společenství, obvykle končily jako čarodějnice. To bylo asi největším rizikem – jestli vám budou stavět oltáře nebo pěknou hraničku, záviselo více méně na náladě církevní vrchnosti.

Svatá anorexie
Ale zpět ke svaté anorexii. Jedním ze základních znaků mystiček a svatých (a samozřejmě také čarodějnic a posedlých – symptomy byly skutečně stejné a lecjaká žena, uctívaná za života jako svatá, byla nakonec prohlášena za čarodějnici a nemálo těch, které inkvizice upálila jako čarodějnice, bylo nakonec prohlášeno za svaté – přičemž první varianta byla asi pro dotyčné příjemnější) bylo, že nepřijímaly po dlouhý čas – někdy i po celé roky – žádnou jinou potravu než eucharistii. A samozřejmě také nevyměšovaly.

Žrací démon
I kdybychom připustily, že se tyto ženy občas potají najedly, nebyla to strava nijak pravidelná ani vydatná, a tak není divu, že většina z nich byla vychrtlá na kost, bledá a náchylná k nejrůznějším vizím, transům a omdlévání. Ty chytřejší – a náruživější – si však věděly rady. Vydávaly se na noční lupy do spižíren a pak tvrdily, že to démon nabírá jejich podobu a snaží se jim zkazit pověst. A protože noční nájezdy měly své výsledky i na druhém konci trávicí trubice, metal pak onen zlořečený démon do cel nebohých světic lejna páchnoucí sírou pekelnou.

Svaté podvodnice
To, co by současník označil za výmluvu hodnou tříletého dítěte, však vystačilo ve středověku na svatost – svého „žracího“ démona měla sv. Marie Magdaléna z Pazzi, bl. Alžběta Achlerová i bl. Stefana Quinzani. Další světice však byly odhaleny jako podvodnice – například Anna Laminit či Sybilla z Marsalu. Obě dámy totiž neměly dost pohotovosti a na démona se nevymluvily – jen kradly jídlo a potají se cpaly.

Špendlík a nůž
K pravé svatosti ovšem nestačilo jen hladovět – bylo třeba přidat nějaké ty vize a nejlépe i stigmata. Ta byla, přinejmenším pro podvodnice, největším kamenem úrazu. Pokud dotyčná neměla to štěstí, že jí krev z ran prýštila sama, musela si pomáhat nejen krví hovězí či barvou, ale často také špendlíkem či nožem, což byla procedura vskutku bolestivá. Ochota způsobovat si rány Kristovy vlastnoručně bývala někdy dokonce oceněna – zatímco mnohé ženy byly za tento „podvod“ - nepravá stigmata – odsouzeny, bl. Marie z Oignies a bl. Lukardis z Oberweimaru byly pro stejný čin velebeny.

Svaté zkrátka byly jakýmisi superstar středověku – se všemi plusy a mínusy této role. Přece jen se však od těch dnešních hvězd lišily – asi jako se doba dnešní liší od té minulé – jejich chování bylo jen povrchem, pod kterým bouřila možná pro nás nepochopitelná, ale hluboká víra... Co se skrývá pod povrchem dnešních krásek raději nevědět. Většinou duní prázdnotou.

Pořádala jste někdy noční nájezdy na ledničku? Nebo znáte někoho, kdo je pořádá? Jste schopna jíst v noci? Hladověla jste? Jak dlouho? Dokážete vydržet týden bez jídla?

Reklama