Stala se prototypem laskavé a moudré babičky, jak si ji asi představuje většina z nás, ačkoli ona sama se v soukromém životě babičkou nikdy nestala.

Do své životní role byla obsazena prakticky na sklonku své kariéry. Když byla totiž v roce 1971 dokončena dvoudílná televizní adaptace Babičky Boženy Němcové, bylo už hlavní představitelce úctyhodných 81 let!

Jarmila Kurandová (1890 -1978) často a ráda hrávala venkovské dívky a ženy. Nejspíš asi proto, že se sama na malé vesnici narodila a hrdě se k tomu hlásila. Pocházela z jedenácti dětí a původně se jmenovala Marie Martinková.

Herecké vzdělání neměla žádné. V patnácti letech odešla do Prahy, kde začala pracovat jako vychovatelka dětí. A tam se zamilovala do divadla. Využívala každou možnost zajít na nějaké divadelní představení. Když se jí v osmnácti letech naskytla možnost hrát u kočovné divadelní společnosti, neváhala, ačkoli se to jejím rodičům tuze nelíbilo! A tam se seznámila se svým budoucím manželem – také hercem Františkem Kurandou. Provdala se za něj v roce 1914.

Do konce první světové války s ním jezdila ještě u kočovné společnosti, ale pak oba získali angažmá v Ostravě a po roce pak na patnáct let zakotvili v Olomouci.

A pak už jejich cesta vedla do Brna do tehdejšího Zemského divadla. To se psal rok 1935, Jarmila Kurandová už byla zralá pětačtyřicetiletá herečka. Právě v tomto roce přišla i druhá nabídka  - z pražského Vinohradského divadla. Jenže Jarmila Kurandová ji odmítla. Pozvání na Vinohrady bylo totiž adresováno jen jí, a tak dala přednost Brnu, kde získali angažmá oba manželé.

Možná by v Praze měla více možností prorazit u filmu, ale Brno jí zase poskytlo možnost zahrát si desítky krásných hlavních rolí. A ona už Brnu zůstala věrná, i kdy nabídky z Prahy chodily i později. Jarmila Kurandová měla nádherný přednes, často účinkovala v rozhlase, kde byly její doménou babičkovské pohádky. Dnes už se moc neví, že právě pro její srozumitelnou mluvu jí Český rozhlas v Brně nabídl spolupráci na vysílání výuky esperanta. Dlouhá léta také učila na brněnském JAMU.

Ve filmu hrávala obvykle maminky, chůvy či babičky – a to nejen v pohádkách, i když z těch si ji asi pamatujeme nejvíce. V Pyšné princezně byla hospodyní, v Princezně se zlatou hvězdou si zahrála chůvu. Objevila se i v dalších pohádkách, jako byl třeba Dařbuján a Pandrhola, Tři zlaté vlasy děda Vševěda.

Svoji hereckou kariéru zakončila tak, jak by si to nejspíš přál každý herec. Její poslední rolí byla opravdu role životní. Babičku sice natáčel režisér Antonín Moskalyk pro Československou televizi, ale nakonec byla uvedena rovněž v kinech. A Jarmila Kurandová babičku zahrála opravdu skvěle, stala se tak třetí představitelkou této národem milované literární postavy. První představitelka Ludmila Innemannová příliš známá není, druhou verzi s Terezií Brzkovou a Natašou Tanskou, která se občas i dnes uvádí, diváci opravdu milovali. Možná i proto, že vznikla v roce 1940 v době protektorátu.

Starší verze z roku 1940:

Za skvělé ztvárnění role babičky získala Jarmila Kurandová titul národní umělkyně. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že za tím stála její příslušnost v KSČ. Tato skutečnost nic nemění na kultivovaném herectví a nesmírné lidskosti, která čišela z jejích rolí.

Jarmila Kurandová zemřela v roce 1978, svého manžela přežila jen o dva roky. Muselo to být krásné, byť bezdětné manželství, když trvalo 62 let…

V seriálu o zajímavých ženách jste si také mohli přečíst:

Reklama