Reklama

Pršelo. Byl pátek a já stála se sestrou na dálnici za Prahou. Počasí pod psa a skvělý den na stop. Ale zázraky se stávají. Ve Skřidlech u Českých Budějovic jsme byly za tři hodiny. Shodily jsme batohy, pozdravily se s Mirkem, naším šamanem po následující dva dny, a šly se projít. Mraky utekly a slunce se rozvalilo na obloze.

Sjelo se nás asi čtyřicet. Skupinka bláznů, od dvanáctiletých dětí po pár skorodůchodců, ochotných to zkusit. Ale hned první večer někdo řekl: ,,Nezkoušejte to. Udělejte to." A tak jsme to udělali. Přešli jsme přes žhavé uhlí.

Páteční večer roztahoval cáry tmy a my se sesedli do kruhu. Povídali jsme a poslouchali. O tom, proč jsme ve Skřidlech. Proč chceme jít. A o strachu. O tom, že rituál přechodu žhavého uhlí znají a užívají indiánští šamani, muslimové, křesťané a spousta dalších. Že na tom není nic divného, chtít si to taky zkusit. A že si holky nemají zapomenout sundat silonky.

Sobotní slunce vylezlo z pelechu a my ho šli uvítat. Bosky, jak jinak. Nohy si musí zvykat. Tráva byla mokrá rosou a při starém súfijském dechovém cvičení nás šimrala na chodidlech. Pak začal tanec dervišů. Levá noha spojená se zemí, pravá jde, levá ruka dlaní k zemi, pravá k nebi a pohled letí přes ni do dálky. Točili jsme se, rychleji a rychleji, až se svět rozletěl kolem a my se stali jeho nehybnými pilíři.

Tanec. Řeč těla. Tančili jsme skoro pořád. A zpívali. Šamanské, hebrejské, súfijské, zoroastrické i křesťanské texty. Každý si je mohl vyložit, jak chtěl. Ale společný tanec, zpěv a smích nás sjednocovaly. Poddávali jsme se rytmu. Stávali jsme se jedním kmenem, pravěkou tlupou, týmem. Prostě skupinou lidí, připravených podepřít se navzájem.

Strach. Jeden z nejtěžších okovů. Povídali jsme si o něm. Hledali jsme jméno svého strachu, slovo nebo větu, co by mu dala tvar. Kus papíru a na něm zachycený, napsaný náš strach. A pak jsme postavili hranici. Metr a půl na výšku, dva metry na délku, zkrátka pořádná hromada jako troud suchého dřeva. Oheň se do ní hladově zakousl. A pak jsme tam jeden za druhým naházeli svůj strach.

Přišel čas bubnů, čas rytmu. Velký, závěsný buben, menší bubínky a chřestidla, naše nohy, ruce i srdce, to všechno byl jeden tanec, jeden pohyb. Možná hodinu, možná dvě. Čas přestal existovat. Slané potůčky potu štípaly v očích. Rytmus nás ovládl. Postupně jsme si sedali ke stěně, unavení, omámení. Konečně bubny utichly.

Tma se dobývala do oken. Přišel čas zvolit si tvář. Mohli jsme být někým jiným, nasadit si masku. Nebo naopak, strhnout roušku iluzí a být sami sebou. Malovali jsme si na obličeje. Někdo sám, jiný se nechal namalovat. A pak...

Nejdřív jsme to zkoušeli nanečisto. Po červeném koberci, osvětleném svíčkami. Mirek nás obešel s bubnem v očistném rituálu. Kolem se vznášel šalvějový dým. Poslední tanec a poslední píseň. Pak už si každý hledal svou rychlost, svůj styl kroku. Koberec byl studený, ale stejně se nám třásla kolena.

Znovu kruh a bubny. Oheň se změnil v hromadu žhavé změti. Přesto nám připadal obrovský. Opravdu jsme v něm spálili svůj strach? Mirek vzal lopatu a začal připravovat cestu. Tančili jsme a křičeli, sví a cizí zároveň, plní očekávání a posledních stínů strachu. A pak přišel čas jít. Dvoumetrový, černorudý koberec žhavého uhlí na nás čekal. První vyrazil Mirek. Nepřeběhl to moc rychle? Vlna nejistoty. Šli další, ti zkušenější, pro které to nebylo poprvé. A pak i ti ostatní.

Podat někomu buben a postavit se do řady. Ohnivé záblesky na pomalovaných tvářích, horko a pot. Otřít nohy o ručník, aby na chodidlech nezůstaly zbytky trávy. Všechno je tak jasné, až příliš, žádné omámení, žádný trans. Rytmus, vůně trávy, štěknutí psa z vesnice. Minuta nebo hodina? První krok...

Pálilo to. Někoho víc, někoho míň. Pro mě to bylo, jako bych držela hrnek s horkým čajem. A potom... Uvolnění. Smích. Ruce ostatních, přivítají, podepřou. Chtěla jsem jít znovu. A znovu. Ještě že nám Mirek povolil jen dva přechody. Pro jistotu. Nakonec přešli všichni. Ti, co se báli, i ti, co ne. Pak jsme si povídali. Dělili se o zážitky. Smývali si z tváří masky a z nohou saze. Pár lidí mělo puchýře, ale nic vážného. A pak konečně převládla únava. Šli jsme spát.

Nedělní ráno mělo příchuť smutku a loučení. Nechtělo se nám domů. Ještě jednou jsme si zatančili, rozloučili se a vyrazili na cestu. Kanady byly najednou strašně těžké a Pražáci nebrali stopaře. Nakonec jsme se sestrou jely vlakem.

Zůstaly vzpomínky. Každý z nás zažil něco výjimečného. I když každý jinak. Bylo to cosi mimo každodenní všednost, výlet do světa fantazie a taky důkaz toho, že tahle záhadná říše neuvěřitelných zážitků je částí našeho života, stačí jenom otevřít dveře...

Zkoušely jste se někdy projít po žhavém uhlí? Chtěly byste to zkusit? Bojíte se, nebo Vás to láká? Nebo Vás takové "nesmysly" vůbec nepřitahují? Jaký vztah máte k ohni? Fascinuje Vás, nebo Vás děsí?