Já jí vodvezu!

Možná vám to bude připadat příliš katastrofický model, ale osobně se domnívám, že člověk by se měl, v momentě když někam jede, snad ještě před tím, než bude zkoumat ubytovací a stravovací podmínky, pídit po tom, kde je nemocnice…

Jak jsem již několikrát zmínila, jezdím za přítelem Radkem do Varnsdorfu vždy v úterý, to jedu sama, a pak na víkend  to i s dcerami Johankou, Alicí Míšou a mnohdy jede i Pavlína .

Zmíněný víkend před čtrnácti dny jsme jely s Míšou (20), Alicí (15) a Johankou (12).

Když nepočítám čtyřicet kilometrů jízdy za obejdou s kládami, kdy jsme mohly cestou hledat houby, neb naše rychlost nepřekročila rychlost chůze, proběhla cesta v pohodě a já se těšila na příjemný víkend strávený s rodinou a svým milým.

Už na nás čekal.

kCelý natěšený ukazuje nový přírůstek, který nechal instalovat k penzionu.

Byly to ruské kuželky.

Johanka se hrnula ku kouli zavěšené na řetězu. „Počkej, ukážu Ti to !“, volal radostně Radek jsa jejím zájmem polichocen.

I vzal kouli. Přitáhl ji k sobě a s patřičným výkladem přizpůsobeným dvanáctiletému chápání ji vyslal kupředu.

Johanka zaujatě naslouchala a sledovala dráhu koule.

Tak a teď ji musíš zase chytit, jinak by to neplatilo. Takhle vidíš?“

Dívala se.

Dívala se tak pozorně, že v momentě, když Radek kouli „přesně takhle“ chytil za řetěz ta setrvačnou silou přistála přesně pod Johaninou bradou, při čemž secvaknutí jejích zubů, muselo být slyšet až do Rumburka.

„Ježiši marjá bradička!!“

Ano bradička krvácela, Johanka ani nepípla, Radek zesinal (furt se nepustil té koule) a Alice utrpěla šok. Jak jinak si vysvětlit, že v momentě, když viděla Johanu zalitou krví bafla moje klíčky a s očima vyvalenýma jako lemur ze sebe vyrazila: “Já jí odvezu!!

A mohu já Alice? Ty totiž neumíš jezdit s autem víš?“


Lékař nás přivítal mile. Praticky mi nevadilo, že zdaleka nevypadá jako evropan. Hlavně, když bude něco umět a vrátí Johance čouhající tkáň tam, kde má být.

Nooo jo…já mám děti rád a ony mají rády mě. Budeš hezky hajat a já budu šít tvojí bradu“, pravil chirurg směrem k Johance a obalil jí hlavu zeleným hadérkem.

Následně se jal velice profesionálně sešívat mé ratolesti část obličeje.

Kdyby se mi nechtělo zvracet, byla radost se na něho dívat.

Když celý krejčovský výkon dokončil, nedoalo mi to: „Tedy to byla hezká práce pane doktore, moc děkujeme a odkud jste prosím?“

„Originál Afgánistán“, usmál se.

Vy přijdete příští týden a já zase vytáhnu ty uzly. Nemáčet, nenatahovat. Jsi statečná hrdina a hezká dívčina“, pravil.

Kdepak, až pojedeme za pár týdnů na dovolenou, budu ještě v Praze dopodrobna informována, kde je na místě, kam pojedeme nemocnice.

Dělám to tak pokaždé a nestydím se za to. Ne, nejsem paní „katastrofa“, to zkušenostmi se učím prozřetelnosti.

Tady jsem to samozřejmě věděla, ale kdybychom takto přijeli někam jinam a hned za pět minut se stalo toto…

Protože pět minut stačí a jak se to pak hodí.

j

Stehy už jí afgánský pan doktor vyndal a Johanka má památku

Reklama