Ještě teď v dospělosti občas doma u rodičů vytáhnu ze skříně alba s fotografiemi. Sednu si k nim a nechám se unášet roky. Vidím se jako šestiletá při první cestě do školy, osmnáctiletá maturující.

 

Postřehnu ten měnící se obličej nejen můj, ale i mých rodičů a příbuzných. Každý rok v nás zanechal stopy. I díky fotografiím mám možnost oživit si paměť a nezapomenout na minulost. Na smích, slzy i naději.

 

Miluji fotografie.

 

Od malička mě fascinoval přístroj, který dělá snímky. Nejdříve černobílé, později barevné. Vždy přinášející překvapení, ne vždy jen radostné.

 

Kolik slz jsem uronila v okamžiku, kdy jsem zjistila, že z mé první dovolené u moře v Bulharsku nevyšla ani jedna fotografie. A co teprve po návštěvě u příbuzných na Moravě. Obdélníkový hubený balíček obsahoval jen strohé sdělení: NEVYVOLÁNO. A bylo, či spíše nebylo.

 

Když si rodina koupila videokameru, byla to změna. Statické snímky vystřídal pohyb. Ale já až dodnes zůstala stále věrná fotoaparátu.

 

Nedávno jsme se s přítelem rozhodli koupit si digitální fotoaparát. Už se nám nechtělo si jej neustále od někoho půjčovat.

 

Začal nepředpokládaný boj o to, který vybereme. Nabídka byla velká, požadavky každého z nás rozdílné.

 

Já jsem chtěla foťák, na který nebudu potřebovat krosnu a vejde se mi do kabelky (podotýkám, že ji mám docela velkou). Nechtěla jsem milion tlačítek a funkcí. Hlavní pro mě bylo vyfotit, a ne trávit život s příručkou „Jak na to“.

 

Přítel byl jiného názoru. Ze začátku jsem byla trpělivá, ve chvíli, kdy se začal rozplývat nad fotoaparátem, který používají snad jedině paparazzi při své práci a jehož cena by nás zadlužila do konce života, mě málem omývali.

 

Po čtrnácti dnech téměř každodenních debat jsem se začala vzdávat, že bychom měli digitální fotoaparát ve společném vlastnictví. A pak přítel navrhl, že se půjdeme podívat do obchodu - třeba se nám některý zalíbí a shodneme se.

 

Věděla jsem, že se tak nestane hned ve chvíli, kdy jsme tam vstoupili. Já jen bezradně bloumala a prohlížela si desítky různých fotoaparátů, on skoro začal slintat u každé druhé vitrínky. „Pojď, půjdeme k pultu, některý si vyzkoušet,“ pobídl mě, když odlepil zrak od jedné ze zrcadlovek.

 

Prodavač nám ochotně vyndal požadovaný fotoaparát a přítel mi ho hned strčil do ruky.
„A co já jako s tím?“
„Tak, jak se ti zdá?“ ptal se mě dychtivě partner. Prodavač se na nás shovívavě díval. A já si připadala jako – promiňte mi to slovo – jako debil.

 

Dva chlapi, kteří mají o digitálních fotoaparátech nastudováno téměř vše, pozorují ženskou, kterak si jeden z nich prohlíží a neví, co si s ním v danou chvíli počít. A tak jsem se na pána za pultem s navrácením fotoaparátu jen usmála a sdělila mu, že si to ještě rozmyslíme. Na pána vedle mě – mimochodem mého partnera – jsem se raději ani nepodívala.

 

S partnerem jsme stále spolu. Už ale nejsme dva, nýbrž tři. Tím posledním členem se stal nakonec nový digitální fotoaparát. Je to div, ale opravdu jsme se shodli.

 

Každý sice musel trochu slevit ze svých požadavků, ale domluvili jsme se. Já jsem našeho nového člena rodiny raději ještě nezkoušela schovat do kabelky (možná se tam ani nevejde) a partner si  občas povzdechne, že to nemá nějakou tu funkci. Ale hlavní je, že fotíme a sdělení „nevyvoláno“ už nám nehrozí!!!

A co vy a fotoaparáty a fotografie?

napište nám na dnešní téma:

Fotím! A co vy?

Zažila jste něco podobného - také jste nedávno kupovala fotoaparát?

Proč dáváte přednost fotkám před videem?

 

Proč byste si digitál nikdy nekoupila?

Co a koho nejčastěji fotíte?

Jaké je nejvděčnější téma vašeho fotografování?

 

Máte zkušenost s fotomodelingem?

Co všechno obnáší?

 

Kolik jste již investovala do fotografování?

Čí fotografie vás okouzlují?

 

A co fotografické akty – pobuřují vás, nebo fascinují?

 

Proč se nerada fotíte?

Proč už nefotíte?

Pošlete nám svoje „dílka" a příspěvky na dnešní téma na adresu:

redakce@zena-in.cz

 

 

 

Reklama