Reklama

cat

Člověk může partnerovi tolerovat leccos. Nakonec nikdo nikoho nenutí, aby miloval to, co my, ale utrápit nevinné zvíře k smrti jen proto, že prostě tento druh savce nemá rád? „Mrzí mě, že jsem ho nestihla vyhodit dřív,“ lituje zpětně Monika…

„Jak já ho milovala! Měla jsem za to, že neexistuje hezčí, přitažlivější a zajímavější muž než Max. Udělala bych tehdy cokoli a byla jsem celá blažená, že si vybral právě mě.

On, takový krasavec a playboy. Byla jsem tenkrát rozvedená s jedním moc výživným chlapíkem, který se rozhodl, že si ze mě udělá boxovací pytel. Nevydrželo to dlouho. Přece se nenechám otloukat,“ vzpomíná Monika, kterou znám skutečně velice dlouho a mohu odpovědně říct, že nejde o nějakou bačkůrku, neschopnou učinit zásadní rozhodnutí.

Jen těžko si někdy dokážeme představit, že by někdo udělal něco, co je nám bytostně cizí. O to hůř, když jde o člověka, kterého milujeme. Byť slepě.


 „Vlastně až teď si říkám, že to, co jsem pak udělala, jsem měla udělat už dávno. Nebyla to idyla a myslím, že velkou roli hrál i fakt, že Max je velice pohledný muž. Samý sval, vysoký, souměrný obličej, mužné rysy. Jako by vystoupil z reklamy na pánský deodorant. Dokonce mi chvíli trvalo, než mi došlo, že se mnou nejedná jako s rovným člověkem.
Když mě začal ponižovat tak, že to nešlo svést na špatnou náladu nebo trable v práci, začala jsem přemýšlet, jestli si vůbec mou náklonnost zaslouží, a uvažovala jsem o rozchodu.

Velmi mě bolelo, jak moc nesnášel moje kočky, které já miluji. Říkala jsem si ale, že ho přece nemohu nutit, aby je měl rád. Jeho averze se projevovala navíc jen tak, že je nechtěl v pokoji, když jsme spali, což jsem si tejně často prosadila, že je pořád peskoval a odháněl a neměl pro ně hezčí slovo než mrchy nebo bestie. Bály se ho. Byly tři. Nikdy by mě nenapadlo, že...

Přišla jsem na to pár dnů poté, co jsem Maxovi řekla, že s ním už nechci být, a požádala jsem ho, aby se odstěhoval. Stejně byl náš vztah poslední měsíce už o ničem a nejsem typ, který by ze sebe dělal pasivně blbce. Domluvili jsme se, že si během čtrnácti dnů najde nějaké bydlení. Chodila jsem do práce a vracela se pozdě. Většinou tam nebyl, když se vrátil, už jsem spala. Nechala jsem mu obývák a spala u dcery v pokoji, než tam budeme samy.
Jedna kočička se začala chovat divně. Když to trvalo dva dny a ona byla pořád horší, šla jsem k veterináři.
Doslova mě opařilo to, co jsem se dozvěděla. Měla vnitřní zranění, a poměrně rozsáhlá. Lékař doslova řekl, že mezi sebou si kočky nemohou něco takového způsobit. Že ji buďto srazilo auto, což je nesmysl, nechodily ven, nebo ji někdo kopal nebo přivřel prudce do dveří. Musel ji utratit.
V ten moment mi bylo jasné, proč měly z něho takový strach! Měla jsem za to, že od něho utíkají, protože je nemá rád a pořád na ně křičí, vyhání je a podobně. V mé přítomnosti je nikdy neuhodil. Nedovolil by si to.
Došlo mi, že s nimi ale bývá taky sám, když nejsem doma. To bylo strašný – jako když člověka někdo praští cihlou.

Vyrazila jsem ho okamžitě, jak jsem se vrátila. Bylo mi jedno, kam půjde. Ani jsem mu to neřekla. Jen jsem řekla, že Šíša měla vnitřní zranění, že ji museli utratit a že si to nezpůsobila sama. Řekl „Hm“. Byl mi najednou tak cizí...
Dnes nechápu, že jsem nechala tak špatného člověka přijít do svého života. Když si představím, co ty kočky musely zkusit pokaždé, když jsem nebyla doma... kéž by mi Šíša jednou odpustila, protože sobě budu odpouštět těžko.“


Neprojektujme do lidí vlastní model, protože fakt, že my bychom něco nikdy neudělali, ještě zdaleka neznamená, že ten druhý také ne. A že je to náš partner? O to hůř, že to funguje i na něj... obdobný model znám s vlastní zkušenosti - moje kočka naštěstí přežila.