Seznámili jsme se během pobytu na Šumavě, oba milujeme přírodu a cestování. Naše další zájmy už jsou trochu rozdílné, ale to nevadí. Za pár měsíců jsme se vzali a já se odstěhovala za svým manželem do Prahy, kde jsem nikoho kromě něj neznala. Představil mi své přátele i Prahu, toulky tímhle úžasným městem jsou něco nádherného. Všechno bylo nové a skvělé a báječné a vypadalo to, že se nemůže nic stát, že to tak bude napořád.

Pak, krátce za sebou, došlo ke dvěma změnám. Pořídili jsme si domů počítač s připojením na internet a otěhotněla jsem.

Během pár týdnů můj muž internetu zcela propadl. Alespoň mám ten pocit. Zatímco já objevila tyto stránky a jen občas si tady čtu, můj muž objevuje neustále a je nadšen. Zatím mi všechno ukazuje, dělí se se mnou, ale nevím, jak dlouho ještě... Už tráví u počítače veškerý volný čas... mám pocit, že veškerý čas, co je doma. Doufám, že je to jen takové to počáteční okouzlení novým, že ho to časem trochu přejde a zmírní se to? Brouzdá po celém světě, prohlíží si různá místa (vidět je aspoň takhle, když už se na všechna nemůže podívat osobně), je zaregistrovaný na spoustě stránek, stahuje písničky, plánuje předělat naši domácnost, napojit na počítač bezpečnostní systém a elektrospotřebiče a nevím co ještě, těmhle technickým věcem nerozumím. Nikam už nechodíme, nenajde si čas posedět u společného jídla, povykládat... kolikrát usnu dřív, než se odtrhne od počítače a přijde si lehnout. Nemá čas, musí toho tolik udělat a probrat technické i jiné záležitosti s přáteli na chatu.

Jo, přátelé. To je další... ještě větší problém. Začal k nám chodit jeden manželův kamarád. Na počítač, prý. Chodí dost často... skoro denně. Nejdřív jsem si toho nevšimla. Nemám s muži moc zkušeností. Mám pocit... bude to asi znít šíleně, ale myslím, že se o mne zajímá. Nebo jak to říct. Nevynechá jedinou příležitost, aby se mě dotkl. Nejenže nevynechá příležitost - vytváří ji. Jen letmé, jakoby náhodné doteky. Chová se pozorně, zahrnuje mě poklonami a lichotkami. Pochválí moje nové náušnice - při tom mi odhrne vlasy z ucha, aby ji líp viděl. Při příchodu, při vstupu do pokoje... galantně mě pustí do dveří první.

„Paní domu má přednost,“ řekne jakoby žertem a lehkým dotykem mě pošle dopředu. A tak dále. Dotýká se. Když jsem si toho všimla, začala jsem se mu vyhýbat. I přesto... Jak jsem řekla, chodí k nám skoro každý den. Sedí s mým mužem u počítače, manžel mu něco nadšeně povídá a ukazuje na monitoru, on mu přitakává, ale nezajímá ho to, místo na monitor se dívá na mne. Takovým... tím pohledem. Jenom se dívá... Je to až děsivé. Mohlo by se zdát, že se nic neděje. Jak jsem řekla, je pozorný, skládá mi jednu poklonu za druhou, některé... krapet zvláštní („Tebe je pro Milana škoda, nezaslouží si tě.“), sleduje pozorně každý můj pohyb, každý krok... mám z toho divný pocit.

Pokoušela jsem se to manželovi říct. Jen se tomu zasmál. „Honza? Neblázni, něco se ti zdá...“ - mávl nad tím rukou, prý mám teď v těhotenství (jsem ve čtvrtém měsíci) splašené hormony a reaguji přecitlivěle. Ráda bych mu to věřila, zná přece Honzu řadu let, ještě z dob studií, v duchu si vynadám, ať neblbnu - jenže, pak přijde a zas je to takové... divné, a vím, že se mi to nezdá. Jenže jak to dokázat, když navenek se jako by nic neděje a to divné můj muž nevidí? Kdybych nebyla vdaná a těhotná, řekla bych, že se Honza pokouší přebrat kamarádovi holku. Ale takhle to nechápu.

Nevím, co s tím. Vyhýbám se mu... když je u nás, nachystám jim něco k jídlu a uvařím kafe („Nikdo mi neumí uvařit tak dobré kafe jako ty, An.“), a jdu si raději lehnout a číst knížku. Nedávno... stalo se něco, co mě docela dost vyděsilo. Když můj muž odešel na chvíli z místnosti, jeho kamarád vstal od počítače a šel ke mně. Nevím, co chtěl udělat, na nic jsem totiž nečekala, utekla do ložnice a tam jsem se zamkla. Stála jsem u dveří celá rozklepaná a snažila se uklidnit a uslyšela jsem, jak na opačné straně dveří něco tiše řekl. Neřeknu vám to. Ne, že by to bylo něco sprostého... naopak. A řekl to tak, jak by to měl říkat své ženě (není ženatý), a ne manželce kamaráda.

Tím to ale nekončí. Stalo se něco, co mě donutilo vám tohle všechno napsat. Příští měsíc jedeme na dovolenou, na jih k moři (miluju vodu), až bude na světě náš potomek, možná chvíli nebude moc příležitost užít si cestování. Jedeme autem, po vlastní ose. Před pár dny na to přišla řeč a Honza si povzdechl, že by hned jel taky. A můj muž mu nabídl, ať jede s námi!! Už vím, jak vypadá, když se řekne „Na okamžik se jí zastavilo srdce“. A on, místo aby odmítl, ještě řekl, že by jel strašně rád, ale že neví, jestli nebude na obtíž a jestli mi to nebude vadit. Řekla jsem, že bych radši jela jen ve dvou. Ale to už byl můj muž tou myšlenkou nadšený, řekl, že to bude bezva a že pojedem všichni tři (vlastně čtyři...). Nemusel kamaráda příliš přemlouvat... a škoda, že jste neviděli pohled, jaký na mě pak Honza vrhnul. Jako by se mu něco obzvlášť povedlo.

Doufala jsem, že až budeme sami, přesvědčím Milana, že to není dobrý nápad a že s tím nesouhlasím, ale nepodařilo se. Druhý den změnil rezervaci, máme teď zajištěné ubytování v chatce se dvěma místnostmi. Na tuhle dovolenou se vůbec netěším.

Reklama