Dobrý den, já jsem sice hodně citlivý člověk, ale o svých citech moc nemluvím, nebo jsem spíš nemluvila. Až do té doby, co mi náhle zemřel tatínek. Trpěl Parkinsonovou chorobou a těžce snášel, že jsem se hned po maturitě odstěhovala k příteli. Až po jeho smrti jsem si uvědomila, že jsem mu vlastně ani neřekla, jak moc ho mám ráda a jak mi na něm záleží. Snažila jsem se mu to sice říct, ale už to asi moc nevnímal. Teď, když mám něco na srdci, řeknu to hned, než bude zase pozdě. Hlavně to, jak jsou pro mě moji blízcí důležití a jak mi na nich záleží.


Milá Plyšovko,
chápu vaše pocity. Dva lidé k sobě vždycky hledají cestu a někdy je nejtěžší nalézt ji s vlastními rodiči. Třeba vás váš otec slyšel a rozuměl vám, jen už nemohl odpovědět. Určitě je ale dobře, že dnes už se svými city neotálíte. Jen tak předejdete podobným výčitkám. Napište mi také na redakce@zena-in.cz!

Reklama