Reklama

V minulém díle jsme se věnovaly galantnímu Casanovovi a jeho potížím a zabrousily jsme do temných stok Velké francouzské revoluce. Dnes zůstaneme v krajích nám bližších - v nedalekém Německu a především v rakousko-uherském mocnářství. Na okamžik ovšem překročíme vody kanálu La Manche a zavítáme do hrdé Británie, abychom seznaly, kdo že to může za vynález water closetu v moderním provedení. A především pochopíme, jakými mnoha způsoby lze vésti uvědomělý politický boj.

Knihy vždy a všude
Velký filosof moderní doby, Wilhelm Leibnitz, se od svých milovaných knih nedokázal odtrhnout ani ve chvílích nejintimnějších. Pohrdl proto stolicemi veřejnými a nechal si zhotovit svou soukromou, jejíž poklop měl podobu knihy a otevíral se prostým rozevřením. Na otvor pak Wilhelm umístil přímo dle jeho pozadí tvarované prkénko a usedl, aby se v pohodlí domova, ale i v zákoutích přírody, kam si nechával stolici odnést, věnoval svým vskutku poučným úvahám o nedělitelnosti prvků. Podobnou úpravu zvolila pro svou zahradní stolici také brunšvická vévodkyně – desky dvou svazků tehdy populárního díla Soulagement de la vie jí sloužily jako poklop.

Humanistické stolice
Stolice vůbec v těch časech slavily renesanci – hygienomilnými humanisty byly vynášeny do nebes jakožto snadný způsob, jak poskytnouti tělu úlevu, a poté zplodiny odstranit, oproti žumpám a suchým záchodům, které svým pachem zamořovaly nejeden měšťanský dům. Také nočníky byly znovu vytahovány z pod postelí. Pouze v prostředí zahrad se dávala přednost malým ozdobným „domečkům“, jaké popisuje například lipský profesor Johann Gottfried Grohmann ve svém sborníku nápadů a myšlenek určených pro ozdobu zahrad a sadů.

Utopená v zemi
Vídni počátku osmnáctého století naopak vládly „tajné místnosti“ nazývané též senkrubny – patřily k vybavení prakticky každého měšťanského domu. Jejich obsah býval vyvážen do speciálních jam za hradbami, což posléze způsobovalo potíže při rozšiřování města – měkká zemina pod novými stavbami sesedala a například o Dvorní opeře se císař František Josef I., přátelsky přezdívaný Franta Procházka, vyjádřil, že je jaksi „utopená v zemi“. Snad pod dojmem těchto nelichotivých slov spáchal jeden z dvojice architektů sebevraždu a druhého sklátila srdeční mrtvice.

Široký plášť
Pocestný, který hledal úlevu na vídeňských ulicích, mohl využít speciální služby – na výraznějších místech byly, alespoň dle francouzského světoběžníka Cadeta de Gossicourt, postaveny dřevěné kádě, přikryté poklopem s kruhovým otvorem. U nich stával muž se širokým pláštěm. Zájemce o vykonání potřeby zaplatil dva krejcary, a poté byl oním pláštěm přikryt, aby mohl v soukromí vykonat, čeho si tělo žádalo.

Carský luxus
Nejluxusnějším hygienickým vybavením disponovalo ve Vídni počátku devatenáctého století carské vyslanectví – záchody byly nejen omývány tekoucí vodou, ale i odvětrávány speciálními měchy a kultury žádostivým uživatelům byly k dispozici malé knihovničky. Méně přepychově už byl vybaven Apollosaal, obdoba našeho Obecního domu – na pět sálů, jedenatřicet salonů a třináct kuchyní mělo stačit pouhých třináct mís – tento ubohý nedostatek vedl k řadě prekérních situací a k tomu, že se opět ke slovu dostaly stolice a nočníky.

Jak to bylo s Turkem?
Není proto divu, že „žertík“, kterým na jednom maškarním plese potrápil neznámý občan veselící se společnost, vstoupil do dějin. Dotyčný na sebe oblékl kostým Turka a ověsil se čokoládovými bonbóny naplněnými projímadlem. Poprask, který vypukl, když ona látka začala v útrobách hostů působit, si však už zřejmě nevychutnal, protože se včas obezřetně vytratil. Od té doby se ovšem úsloví „Neviděl ste ňákýho Turka?“ stalo kulantním opisem pro jisté střevní potíže.

Císařský příslib a telefon
Modernizace se řítila světem, ovšem císař František Procházka ji příliš v lásce neměl. Jak by také ne: po té, co podepsal příslib, že se nechá korunovat králem českým, a tento nakonec nedodržel, byla jmenovaná listina tištěna na jemný hnědý papír označovaný kulantně „WC paper", a jeden exemplář prý dokonce kdosi propašoval až do císařských komnat. František tedy trpěl jistou averzí k modernizaci hygienických zařízení a po dlouhá léta chodil na stolici vzdálenou několik komnat od jeho ložnice. Až postupem času se komorníkovi povedlo propašovat toto zařízení blíže – mezi dvojité dveře v ložnici – a nakonec tam i nechal zbudovat splachovací záchod. Když se pak do císařského paláce mělo dostat další inovativní zařízení – telefon – skončilo umístěno ve stejných prostorách.

Sláva za closet
Mnohem moderněji než její kontinentální kolega si počínala královna Viktorie I. Půvabný záchodek měla jak ve svém salonním vlaku, tak ve dvou vozech, které používala na delší cesty. Především však Británie proslula díky hodináři Alexandru Cummingovi, který vynalezl a posléze si v roce 1775 nechal patentovat již klasický water closet se splachovacím zařízením a sifonem. Největší proslulosti ovšem dosáhly výrobky z dílny jeho krajana, Georga Jannigse, který za svůj The Closet of the Century získal Gold Medal z Manchestru a Grand Prix z Paříže.

S využitím knihy Radomila Šolce - Kam i císař pán chodil pěšky.

Jak by se Vám líbil veřejný záchodek v podobě kádě a pláště? Usedla byste na něj? Věděla jste, kdo vynalezl pravý WC? Znáte nějakou příhodu podobnou té s Turkem? Máte špatné zkušenosti se žertíky s projímadlem nebo s nedostatkem záchodových míst? Postrádala jste už někdy dostupný záchodek? A co byste dnes na toaletní papír natiskla Vy?