Měřím 182 centimetrů. Narážky o přerostlých kobylách, žirafách nebo eifellovkách jsem slyšela snad už tisíckrát. Už se jim nesměju, ale ani mě neurážejí. Zvykla jsem si, že když jdu někam s kamarádkou nebo kolegyní, jsem vždycky alespoň o hlavu větší než ona. Na otázky, proč holka jako já nosí ještě podpatky, jen krčím rameny. Vím, že když budu chtít větší prsa nebo hezčí nos, můžu ušetřit pár tisíc a zajít k odborníkovi, který to zajistí. Ale pochopila jsem, že "problém" s mojí výškou žádný skalpel nevyřeší a budu se s tím muset smířit sama.

Ale jasně, že bych chtěla být menší. Je to zřejmě podobný princip, jako když 160 centimetrů vysoké holky chtějí mít alespoň o pár čísel navíc. Nikdy jsem nezažila ten pocit, že si vedle chlapa připadám drobná a bezbranná. Vždycky jsme si buď koukali zpříma do očí, nebo jsem to byla já, kdo se při polibku trochu krčil. Občas si připadám trochu neohrabaná a zbytečně nápadná. Na druhou stranu - když potkám holku, která je ještě vyšší než já, připadám si nejistě a znervózňuje mě to. Sakra, vždyť to já jsem přeci ta, která proti ostatním vypadá jak pátrací rozhledna, napadne mě vždycky.

Můj současný přítel měří 177 centimetrů. On dodává - tak nějak, možná, ještě o něco víc, nevím přesně :-). Neříká mi kotě, myško ani beruško, ale žirafko. Na postřehy okolí, že je menší než já, odpovídá s humorem: já nejsem menší. To jen ona je trochu přerostlá. A na dodatky typu: větší ženská by mi tedy vadila, vždycky s ledovým klidem odvětí: to je celé jen o tom, do jaké míry si připustíš, že máš komplex.

Minulý čtvrtek jsem seděla se dvěma kolegy u oběda a listovali jsme magazínem MF DNES. Zaujala mě tam fotografie manželů Havlových, kterou fotil Jadran Šetlík. Zarazilo mě, že Václav a Dagmar byli na tom obrázku vysocí tak nějak nastejno. Možná, že Václav byl i o něco vyšší. Ukázala jsem to kolegovi po pravici, který měří 174 centimetrů. "No a? To je přece normální," odvětil. Namítla jsem, že mi to tedy normální nepřipadá. Vždyť přece celý svět ví, že Dagmar je vyšší než Václav. "No, ale tohle je oficiální fotka," řekl kolega.

Nebyla to oficiální fotka, i když se tak tvářila. A i kdyby to byla oficiální fotka - proč by si měl Václav stoupat na bedýnku, aby byl vyšší, když normálně není? Do debaty se v tu chvíli zapojil i druhý kolega, který měří asi tak stejně jako já. Pánové se shodli: kdyby Václav nestál na stupínku, vypadalo by to směšně. Opravdu nevím, proč by mělo vypadat směšně, když je žena vyšší než muž. A nechápu, proč by se měly žirafy na fotkách krčit, aby "to vypadalo". Řekla jsem, že by se mě asi trochu dotklo, kdyby mi třeba svatební fotograf řekl: nevěsto, trošku se skrčte.

Kolega, co měří 174 centimetrů, si mě změřil pohledem a pak řekl, že to přeháním a že jsem feministka. Je přece normální, že na oficiálních fotkách, jako jsou třeba ty svatební, by měl být muž větší. Je to přece estetičtější, jde tam o tu kompozici, říkal. Jenže já jsem pořád nechápala, co mi tím chce vlastně říct. Že je vysoká ženská neestetická? Nebo že není kompozičně přípustné, aby to byla žena, kdo fotografii dominuje? A vůbec - kdo vůbec vymyslel tyhle stereotypy typu muž větší než žena, muž starší než žena, muž víc vydělávající než žena, muž mající větší ambice než žena, muž ... lepší než žena?

Nehodlám kvůli tomu zakládat politickou stranu Občanská žirafí demokracie, nebudu vydávat časopis Žirafa a život a nechci zakládat Českomoravskou konžirafaci odborových svazů. Ale dávám si tu teď před vámi malé předsevzetí. Až se jednou budu vdávat a můj nastávající bude měřit míň než já a fotograf bude chtít, abych "se trošku smrskla", řeknu mu: Milej pane, o co vám sakra jde. Jestli jste to nepochopil, právě jsme se vzali. A on mě bude mít už celej život doma velkou a já jeho zase malýho. Myslíte, že nás nějaká vaše fotka může spasit? :-)

Těším se na diskuzní příspěvky.

 


 

Reklama