Milé čtenářky, před nedávnem jsem vám přinesla článek pojednávající o poměrně netradičním vztahu mých blízkých přátel: Luboše a Lenky (čtěte také). Bylo by však ode mne více než nečestné, kdybych nedala prostor k vyjádření hlavní ženské protagonistce, Lence. Proto jsem se s ní minulý týden sešla na jejím oblíbeném piknikovém místě v Prokopském údolí a přináším vám její pohled na vztah s Lubošem. Opravdu je to takový nesnesitelný pedant? Jak Lenka vidí společnou budoucnost? Co děti? Svatba? Zkrátka: Co na to Lenka?

Lenko, činím tak u každého, nebude tomu jinak i u Tebe: Představ se v krátkosti našim čtenářkám…
Je mi 27 let, nedávno jsem dokončila vysokou školu. Ráda cestuji, sportuji, setkávám se s přáteli… Zkrátka jsem takové neposedné, leckdy dosti nervní pometlo (smích). Platonicky miluji Malého prince a Luka Skywalkera. Stačí? (smích)

happy

No, jistě bychom to mohly ještě rozvést, ale pojďme k Lubošovi: Je to opravdu takový pedant a puntičkář?
(letmý zasněný úsměv) Do určité míry ano. Myslím si, že se zbytečně nechává svazovat „pravidly“, která aplikuje na naši domácnost. Záleží, v jakém kontextu je slovo pedantství použito, ale co se týká opečovávání domácího krbu, pak pedantem je.

A mimo něj?
Víš, však sama Luboše znáš… je to velmi příjemný člověk, mezi mými přáteli a rodinou nekonfliktní. Moji rodiče ho milují. Je výborně vychován, ale neustále se kontroluje, hlídá… nesnáší jakékoliv vybočení z řady, jestli chápeš, co tím myslím… řád je řád a je potřeba ho respektovat… (smích).

Co Ti vlastně konkrétně na Lubošovi vadí?
To je velmi těžká otázka… ono specifikovat jeho nedostatky je pro mě poměrně složitý úkol. Na jednu stranu nade mnou neustále dohlíží, cokoliv doma dělám, mám ho takříkajíc za zadkem, vždy má ke všemu svou připomínku, musí mít poslední slovo. Na stranu druhou mi v rámci mého společenského vyžití dává svobodu, což na něm obdivuji. Nejvíce mi vadí jeho přehnaná racionalita a neschopnost poddat se jakémukoliv nekonvečnímu zážitku.

Mnoho čtenářek v diskusi psalo, že by právě takového pana „dokonalého manažera“ doma nesnesly…
(úsměv) To je přesně ono – m a n a ž e r. To mi vadí nejvíce. Myslím si, že jeho práce ho ničí. Lidé se mění a já chápu, že jeho chování pramení ze smyslu pro povinnost a do značné míry i z toho, že nás chce finančně zabezpečit, ale je mi z toho smutno.

Myslíš si, že se nad Tebe povyšuje?
Ano.

Opravdu? A jak? To, že se o Tebe stará, není přece povyšování se...
Ano, to máš pravdu, z finančního hlediska to ani nemyslím… Luboš je nesmírně starostlivý a hodný člověk. Jeho problémem je, že nesnáší kritiku. Myslí si o sobě, že vše, co dělá, je dokonalé a bezchybné. A tento aspekt považuji za povyšování se. Myslím si, že kvůli této vlastnosti bude trpět nejen v soukromém životě, ale předně v pracovním. Neustále stoupá výše a výše (odmlčí se). Já se raději dívám na noční oblohu.

Jste spolu již devět let, a jak je známo, lidé se mění. Jak moc se změnil Luboš?
Tak tak… čas a věk mění každého z nás (smutně). Poznali jsme se ještě na střední škole… já šla poté dále studovat, on se nechal zlákat touhou po penězích a vstoupil velmi mladý do pracovního procesu, což mě dnes s odstupem času moc mrzí.

Proč?
Zbytečně brzy zabředl do světa „dospělých.“ Do dnešních dnů mě mrzí, že Luboš vzal na svá ramena takové břímě a neužíval si studentských radovánek se mnou. Peníze nejsou vše.

Jak znám Luboše, nechtěl být na komkoli finančně závislý, a tak se po střední škole osamostatnil. Není tomu tak?
Vystihla jsi to poměrně přesně.

Teď trošku ze soudku budoucnosti: Jaké jsou vaše plány?
(směje se) Chceme cestovat, pořídit si dalšího čtyřnohého mazla, a co bude následovat dál, je ve hvězdách…

A co svatba?
(hlasitý smích) Nechci si zase měnit občanku… Narodila jsem se svobodná, a tak to prozatím zůstane…

Lenko, ty se opravdu nechceš vdávat?
(zklidní se a sedá si zpět na deku) Víš, já na lásku nutně nepotřebuji úřední papír.

Dobrá tedy… a dokážeš si představit, že máte s Lubošem potomky?
Dokážu, ale nechci. Bohužel si myslím, že početí potomka právě s Lubošem by pro mě znamenalo ztrátu nezávislosti a svobody… neumím si to představit a nerada tuto otázku řeším. Luboš bude skvělý otec, ale…

Ale co?
(vstane) Prozatím se na mateřství necítím… přiznávám, že je to možná díky Lubošovi, neboť si po jeho boku připadám lehce „nesvéprávná“. Každodenní konfrontace s výčtem věcí, které dělám špatně, je poměrně tvrdý oříšek. Nechci však vinu svádět jen na něj, dítě prozatím není smysl mého života. Nutně zatím nepotřebuji svůj genetický materiál reprodukovat dál (smích).

Tváříš se teď smutně, takovou tě neznám! Pověz nám, Lenko, co naopak na Lubošovi miluješ?
No, jeho velký nos to není (smích). Miluji Lubošovo upřímné srdce. To, že vždy stojí po mém boku. A i fakt, že beze slova přechází mé občasné výbuchy hysterie (smích). A hlavně vím, že za slupkou racionálního manažera se skrývá nesmělý kluk s čistou duší, kterého miluji… Můj malý princ.

Lenko, když Tě tak poslouchám… tobě více než jeho povahové vlastnosti vadí jeho povolání, viď?
Máš pravdu, když nad tím přemýšlím, jeho osoba a povahové vlastnosti se konstantně vyvíjejí na základě profesního růstu… Nesnáším bílé límce a sterilní prostředí, ve kterém drtivá většina z nich pracuje. Osobně v tomto prostředí nemůžu dýchat, a dá se říci, že do jisté míry tyto „cvičené opičky“ obdivuji.

Vezmi to tak, že kdyby tuto práci neměl, nemohli byste si dovolit to, co nyní máte…
To je pravda, nemohu nikterak oponovat… dle mého názoru se ale člověk může čestně živit jiným způsobem, než se denně vydávat vstříc falešnému světu anonymních osob v obleku. Je to samozřejmě otázka vkusu. Vše záleží na jednotlivcích, s kterými se setkáváme a kteří utvářejí naše vnímání. Když ale vidím, jak je Luboš tímto povoláním a kolektivem zničený, mou averzi to jen prohlubuje.

Lenko, bude Luboš v blízké budoucnosti k dispozici? Třeba by to některé naše čtenářky, které nesnáší domácí práce a rády se nechávají rozmazlovat, mohlo zajímat… (smích)
(dívá se vyděšeně a hlasitě se směje) Chceš na něj číslo?

Číslo na Luboše už mám!
Tak ho vymaž! Hrozilo by ti nebezpečí úrazu (hlasitě se směje). Opouštět ho nehodlám!

V tom případě raději náš hovor ukončíme (smích). Lenko, děkuji Ti za Tvůj čas a pozdravuj svého „bílého límce“ (smích).

Milé čtenářky, tak jak vidíte budoucnost tohoto páru? Jak vnímáte onu palčivou otázku jejich případných potomků? A co Lenka, jak na vás působí? Diskuze pod článkem je vám k dispozici.

Čtete také:

Reklama