Reklama

Pavilon 7 v pražské bohnické léčebně. Znáte? Asi málokdo z vás. I já jsem tam ve středu jela s úplně jinými pocity, než s jakými jsem po téměř čtyřech hodinách odjížděla. Chcete něco neuvěřitelného? Tak tady to máte!

Uvedu vás mezi ženy, jež přes slabost, které podlehly, mají tolik síly, že ji řeší. Tři příběhy, tři ženy. Tři osudy, které si nevymyslíte.

l


Zuzana Rohanová.

Inteligentní, oduševnělá, racionální, na úrovni. Její projev je živý, aktivní, smysluplný. Její životní příběh tak neuvěřitelný, že jednomu následně trvá hodně dlouho, než je schopen rozumově zpracovat něco, co by se vešlo do života několika lidí.

Naslouchala jsem jí přes hodinu. Během jejího vyprávění jsem se jen dvakrát na něco zeptala. Tedy vyjma otázky, kterou jsem následně položila nevím komu. Snad státu, policii, justici – životu, osudu.

JE TOHLE VŮBEC MOŽNÉ?

Metodická příručka: Jak zlikvidovat člověku život

Podnikat jsem začala v devadesátých letech. Všechno mi hezky šlo. Začínala jsem s trafikou, potom přišla večerka, obchůdky s oblečením. Prosperovala jsem a moc mě to bavilo.

Jsem vystudovaná výtvarnice, což byl taky asi důvod, že moje večerka vyhrála tehdy cenu o nejhezčí design.

Byla netradiční, barevně sladěná, originální. Možná si někdo vzpomene – byla na Spojovací v Praze.

Jezdívala jsem tehdy za přítelem přes vesničku jménem Polerady, asi víte. Stál tam dům, dříve snad restaurace. Hezké místo, říkala jsem si pokaždé, když jsem tudy jela. Líbil se mi čím dál víc a já se začala ptát.

Bylo prima, když jsem se dozvěděla, že stavení patří obci. Šli mi na ruku, nájem byl příjemný.

Dost peněz jsem měla a ještě jsem si vzala úvěr. Nevadilo mi to, na splácení jsem měla, navíc u stavení byl i velký byt. Měla jsem nejen další aktivitu, do které jsem šla s chutí, ale i kam odjet v pátek s malou dcerkou a maminkou.

Postupně jsem z restaurace vybudovala prosperující podnik, kde nechyběly zábavy, kulečníky, diskotéky, country večery a další a další program. Měli jsme neustále obsazeno, jezdili sem lidé i z Prahy, místním se tu líbilo.

Restaurace vydělávala, personál byl spolehlivý a já byla na vrcholu.

Cítila jsem se šťastná.

Jednou večer přišli dva muži. Okamžitě jsem poznala ruský přízvuk. Prakticky mi oznámili, že o podnik má zájem jejich klient, nebo tak nějak, s tím, že mi nabízí půl milionu. Pobavilo mě to.

Vysvětlila jsem jim s úsměvem, že to je třetina toho, co mě to stálo, že mě tahle restaurace baví, že ji mám pro svou radost, že jsem se tu navíc ještě pomalu ani nenadechla, že za nabídku děkuji a že rozhodně NE. Pravili, že se ještě vrátí.

Řekla jsem jim, že pokud přijdou jako hosté, budu ráda, ale že co se týče jejich nabídky, řeknu jim totéž i za týden. Při šli znovu. Už nebyli tak příjemní. Dokonce mi poradili, abych ve vlastním zájmu souhlasila. Požádala jsem je, ať odejdou. Potřetí jsem je nechala vyhodit.

Ten jeden řekl něco v tom smyslu, že ještě ráda změním názor. Nebrala jsem to absolutně vážně. Věc jsem pokládala za vyřízenou.

Za týden na to vymlátili okna. Našla jsem rozbité auto. Přišel první telefonát.

„Jestli máš ráda svoji dceru… matku, rodinu – vlastní zdraví...“ A tak dále.

Bylo mi z toho všelijak a obrátila jsem se na policii. Nic moc neřešili, přestože telefonáty trvaly a teď už i v počtu deset během 24 hodin. Všechny se stejným obsahem.

Nikdo to neřešil, až do chvíle, než se věc stala vážnější, než vypadala.

Volali mi z Polerad, ať přijedu, že mi někdo otrávil psa.

Zajímala jsem se o to, co pes jedl. Bylo mi řečeno, že nic, co by bylo podezřelé, ale že bezprostředně před tím pil z malého pramínku u studny. Vodu ze studny jsem používala jako užitkovou.

Tedy na oplachování nádobí, sklenic a podobně. Studnu někdo otrávil a do celé věci se vložila kriminálka z Příbrami aktivněji.

Telefonáty nabíraly na intenzitě i závažnosti.

Dostala jsem částečnou osobní ochranku.

Bylo to legrační, protože muž od ochranky chodil deset metrů za mnou. Telefonáty pokračovaly. Tehdy jsem už měla veliký strach.

Byla jsem pod obrovským tlakem a nevěděla, koho hlídat. Jestli mámu, nebo dcerku, nebo sebe.

Kdosi vymlátil večerku na Spojovací a k vyšetřování se připojila kriminálka z Prahy 9.

24 hodin denně telefonáty s výhružkami. Dostala jsem další ochranku. Teď už jsem si při každém zazvonění telefonu nalévala panáka.

Řidič mě vozil po mých provozovnách, do banky, před školu pro dceru, pro matku. Bylo to velmi psychicky náročné a nikdo na nic nemohl přijít. Nikdo nikoho stále nemohl chytit, odhalit.

Musela jsem později zavřít trafiku, protože personál se bál pro mě pracovat. Večerku jsem dala dohromady a provozovala ji dál.

Do restaurace jsem pořídila opancéřované dveře a dala hodně peněz za všechna možná zabezpečení. Byla to nedobytná pevnost. Bývalý manžel mi najal ještě i soukromou ochranku do restaurace.

Byl to ozbrojený muž se psem. Byl tam se mnou 24 hodin denně. Byl tam i ten den.

V té době jsem sice dost pila, ale zdaleka ne nekontrolovaně.

Před tímhle vším jsem byla absolutní abstinent.

Bylo to kolem jedné ráno. V restauraci jsem byla sama. Přišel šok. Probudila mě neustávající střelba a řinčení skel.

Ozbrojený muž se psem, který mě měl hlídat, utekl přes pole.

Bez přestání se střílelo. Vyšokovaná jsem se plazila do lokálu, kde byl telefon. Přes střelbu jsem se nemohla zvednout. Tak šíleně jsem se bála, tak šíleně, že si to prostě neumí nikdo představit.

Lezla jsem po zemi alespoň k pultu s pípou, ve které byl výklenek, kde jsem schoulená do klubíčka seděla, brečela, třásla se po celém těle a čekala, že to skončí. Kolem mě lítaly kulky, střepy, kusy lustrů, lahve, sklenice… Rukou jsem nahmatala na boku pultu dvířka lednice.

Vytáhla jsem litrovku becherovky a celou ji tam vypila. Skončili kolem čtvrté ráno. Všude byla spoušť.

Zavolala jsem policii. Dali mi ochranku na 24 hodin a pořád vyšetřovali.

V tu dobu už jsem začala pít dost.

Přesto. Hospodu jsem opravila, postavila na nohy, sehnala nový personál, protože stávající se již vrátit nechtěl. Logicky. A odjela jsem na Slovensko, kde bylo nutno vyřídit nějaké dědictví.


A tady se na chvilku zastavím. Jistě vás napadají v téhle fázi příběhu stejné otázky.

Co dělala policie??
Vyšetřovala. Dala mi ochranku. Pravda, ochranku, která se bála víc než já. Všichni věděli, o jaké lidi jde.

Copak střelbu už v té chvíli nikdo neslyšel?
Patrně slyšel, ale nikdo tam nešel. Lze to pochopit, když se nepřijela podívat ani policie. Být proti Ukrajincům se samopaly?

Nenapadlo vás jim to prostě nechat?
Nechtěla jsem to vzdát. Prostě přece to musí mít nějaké řešení. Přijdou na ně, pochytají je a odsoudí. Tak jsem přemýšlela. Že to dobře dopadne.


Přijde vám to neuvěřitelné? Tak vězte – bude hůř.


Ze Slovenska jsem se vrátila za pět dnů a jela jsem do večerky. Prakticky tam nebyla.

Ze zboží a zařízení za bezmála tři čtvrtě milionu mi uprostřed dokořán otevřeného obchodu zbyla bedna prošlých francouzských dresinků. Sháněla jsem se dvou prodavačkách.

Měly nedostupně telefony.

K jedné z nich jsem se tedy rozjela domů. S pláčem mi sdělila, že měly s kolegyní devítku u hlavy s tím, že pokud „nás nenecháte dělat, co máme, máte mozek mezi regály“.

Odevzdaly klíče, policii nezavolaly a utekly domů. Řekla jsem jim, že udělaly dobře. Na večerku jsem se vykašlala. Stejně by už u mě nikdo nepracoval. Docházely mi i peníze.

Volali z Polerad ať tam hned jedu.

Z restaurace mi tentokrát zbyly jen obvodové zdi. Co mělo nějakou cenu, bylo pryč.

Zbytek rozmlátili sekyrami, nebo čím. Na skle jsem našla nápis „Svině zrzavá, my tě dostaneme.“

Složila jsem se.

Strávila jsem týden v nemocnici. Vrátila jsem se a neměla sílu cokoli dělat. Zlomilo mě to a já propadla alkoholu tak, že jsem v Pražském bytě prakticky jen pila a spala.
Později jsem už byla v takovém stavu, že jsem neměla dost sil, abych se zvedla a došla si pro láhev.

Přišlo DELIRIUM TREMENS a s ním halucinace, ztráta paměti, odklon od reality.

Starala se o mě maminka. 

Moje dcera JIM mezitím dala posledních 150 tisíc, aby nás nechali na pokoji.

To jsem už v té době ani nevěděla. Dcera, která v tu dobu už studovala zpěv na konzervatoři, dostala těžkou psychickou fobii. Nemohla vystupovat mezi lidmi.

Měla jsem za sebou týdny v Bohnicích, pokus o sebevraždu, pět dnů v komatu.

Byla jsem těžce závislá.

Z vlastní vůle jsem odjela na léčení do Červeného dvora. Odtamtud mě často odvážela kriminálka zpátky do Polerad, kde jsem pokaždé musela vidět, co zbylo z mého života, mých snů, mého úspěchu a spokojeného života.

Policie případ odložila.

Na léčení jsem byla půl roku. Během této doby zařizoval bývalý manžel výměnu mého bytu a podobné formality. Namísto do krásného luxusního bytu jsem se z léčebny vracela na nedostavěné sídliště Černý most do garsonky. Přesto jsem se pak zvedla a pět let jsem abstinovala.

Starala se o maminku a učila se žít. Poznala jsem nynějšího manžela.

Odstěhovali jsme se do Počátek. Otevřela jsem si butik. Prosperoval. Život se mi vracel alespoň trochu do normálu, ale přesto jsem lehce popíjela.

Pak onemocněla maminka.

Měla už předtím čtyři infarkty a rozedmu plic. V nemocnici dostala zánětlivou infekci, přidusila se a nedostatek kyslíku se trvale podepsal na jejím mozku. Stal se z ní takový andílek.

Jezdila jsem za ní, starala se o ni, oblékala, přebalovala, krmila.

Jednou jsem přijela a zaznamenala u ní výrazné zlepšení. Po té, co jsem to radostně oznámila lékaři, pravil, že maminka je už na morfiu. Pochopila jsem, že to je konec.

Složila jsem se na chodbě nemocnice a ujala se mě primářka, která byla shodou okolností moje zákaznice.

Dala mi Neurol.

Ano, svou těžko kontrolovanou závislost jsem teď zakrátko podpořila 15 tabletami Neurolu denně, zapíjenými alkoholem.

Za 15 let, co sem jezdím na opakované léčby, mi doktorka Pekárková a lékaři několikrát zachránili život. Snažím se začít žít a mít motivaci.

A hlavně už zapomenout.

Snažím se tomuto pavilonu, který pomohl už tolika lidem, alespoň něčím přispět, být užitečná. A dílem se mi to daří.

Píšu články pro místní médium, snažím se prosadit tady pro ženy vlastní výtvarnou dílnu, mám několik místních ocenění, maluji mandaly, které vystavuji, a přála bych si udělat dvouletý terapeutický kurz a být tady prospěšná ještě víc.

Přeji si být své dceři, která je po dvou operacích mozku, zase tím přítelem jako dřív.

Přeji si, abych to dokázala.

m


  • Máte dojem, že tohle by bylo dost i na pět lidí?
  • Myslíte, že žádný scénárista by takový příběh pomalu ani neprosadil?
  • Připomíná vám snad příběh téhle ženy něco?

Pokud jste před časem viděli Střepiny, pak víte, že Zuzana Rohanová je jednou z bývalých manželek Petra Hapky, a že tento příběh pro ni napsal sám život a také si ho zrežíroval i prosadil.

Myslíte si, že kdyby ji chtěli opravdu zabít, že by se jim to stoprocentně hned několikrát povedlo? Ano, to si myslela později i kriminálka.

Tady šlo skutečně o likvidaci lidské bytosti. Ale ne na úrovni fyzické, nýbrž duševní, existenční, morální. A to se téměř povedlo.

Téměř, protože Zuzana je Fénix v lidské podobě!


Z pavilonu 7 jsem přinesla tři příběhy. A každý jiný. V úterý se můžete těšit na další z nich.