Přečtěte si silný příběh mladé maminky Heleny. Helena je rok na mateřské a přišla manželovi na nevěru, která začala, když byla v porodnici. I když se snaží manželovi odpustit, do hlavy se jí stále derou nové a nové pochybnosti...

Máte zkušenosti s nevěrou? A jak jste se s ní vyrovnala? Přečtěte si příběh mladé maminky Heleny, která se s tím, že jí byl manžel nevěrný, vyrovnat neumí. Neví, jak sdílet jednu domácnost s mužem, který ji podvedl...

Helenin příběh

nevěraManžel mě podváděl, vyplavalo to napovrch, a tak se přiznal, ale já mám teď velký problém celou tu záležitost polknout. Doma se zdá být všechno při starém, vůbec nic se nezměnilo, komunikace je dobrá, ale jen pokud se týká neutrálních záležitostí. Tuhle mi napsal, že mu vlastně se mnou nic nechybí, že je se mnou rád... tak proč sakra cíleně chodil za jinou ženskou? Nešlo o žádný úlet. Muselo chvíli trvat, než mezi nimi k něčemu intimnějšímu došlo. Zahýbal mi déle než rok, nestyděl se ani jít k ní do bytu (kde někde ve vedlejším pokoji spaly její děti, které ho měly za strejdu), když její muž byl v práci, a mně s klidem lhal do očí, že jde na volejbal. Nechápu, nechápu, nechápu.

Mám spousty nezodpovězených otázek a pořád cítím, že je něco špatně. Jako bych čekala nějakou další ránu do zátylku. Možná už jsem i paranoidní, což situaci také nepřispívá. Už jsem na hraně nějakého radikálního rozhodnutí, kdy přemýšlím, jestli to celé nebyla jedna velká chyba, tenhle vztah, dítě, a jestli se vůbec k sobě hodíme, když spolu neumíme ani komunikovat, když je nějaký problém. Vždycky jsem si myslela, že jsem člověk, kterému se dá všechno říct, se kterým je snadný řešit citlivá témata, ale jak se zdá, byl to jen můj mylný dojem.

Popravdě mám pořádný blok, dokonce mi nedělá dobře ani manželova přítomnost, doteky, a čert ví, kdy se tohle prolomí... Docela by mě zajímalo, o čem si teď s ní asi píše, třeba něco ve smyslu... s ní mám dítě, tak to s ní ještě nějakou dobu vydržím, ale tebe se nevzdám, tebe miluju a prostě si teď dáme víc bacha a budeme si krást čas... už jsem z těch myšlenek vážně na hlavu a nevím, jestli takhle chci žít dál. Tak mi někdo napište váš model soužití, popřípadě vaše pocity, noční můry nebo smíření, pokud to vůbec jde... Hrozně se v tom plácám, jak jsem s malou doma a nemám nic jiného na práci, do práce daleko a příliš mnoho času na přemýšlení...

Kam dál?

Reklama