Reklama
Milá Meryl,
 
se sportem jsem to neměla nikdy jednoduché - a to i do té doby, než se mé klouby v devíti letech rozhodly stávkovat. Pro povzbuzení uvedu dva příklady:
 
Já a míč. Nikdy jsem nepochopila vysokou oblibu míčových sportů. Můj pud sebezáchovy bohužel ve chvíli, kdy šťastná droboť nastoupila k nějaké další zajímavé míčové hře, fungoval naprosto bezchybně. Ve chvíli, kdy ke mně letěl míč, jsem připažila a zavřela oči. Vždycky, nešlo to vůlí ovlivnit. Takže mě míč buď trefil, nebo prolétl kolem, co ale bylo jisté, byl slovní výprask příslušné soudružky tělocvikářky.
 
Já a plavání. Můj první zážitek z plovárny se ke mně občas vrací jako noční můra a dodnes jím omlouvám svůj plavecký styl "sekera ke dnu". Jako prvňáček (či druháček?) jsem byla nahnána plna očekávání do bazénu a s úžasem hleděla na asi 100kilového plavčíka v roztomilé gumové koupací čepičce. To na něm byla ale jediná roztomilá věc - svou výuku zahájil logicky v duchu hesla "nejprve se děti musí přestat bát vody". Následovalo strkání hlavy pod vodu. Komu se moc nechtělo (tedy mně), tomu plavčík hlavičku pod vodičkou přidržel. Dodnes si pamatuju ten zoufalý pocit, jak jsem se zmítala pod vodou a hlavu mi dolů tlačila nemilosrdná ruka Tlustého plavčíka. Od té doby jsem začala plavání sabotovat - tu mě bolelo bříško, tu mě škrábalo v krku... A trojky z plavání mi také od té doby kazily mé vysvědčení se samými jedničkami :-)
 
Mohla bych pokračovat ještě dlouhé hodiny, vzpomínek na sportovní utrpení mám opravdu celý archiv. Tak snad i tahle "ochutnávka" povzbudila všechny sportovní antitalenty.
 
channah
 
 
Milá channah, ani nevíš, jak jsi mě potěšila. A věřím, že stejné pocity mají i ostatní čtenářky. Díky za Tvůj příspěvek k dnešnímu tématu.
A vy ostatní, nestyďte se a napište mi své sportovní trapasy a neúspěchy. Dnes se za ně stydět nemusíte, dnes budete hrdinky! A budou vám tleskat davy!
 
Krásné pondělí všem přeje dnešní editorka