Na zajímavý problém ve výchově dvou a více dětí jsem narazil při rozhovoru s klinickou psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou. To, že trestáte neposlušné dítě před poslušným, může vést k fatálním psychickým následkům u poslušného dítěte.

punish

Možná vás už někdy napadlo, že když trestáte jedno dítě a je u toho přítomno druhé, může to druhé dítě nějak vnímat. A nemýlíte se! Navíc, pokud máte jedno z dětí více citlivé, můžete nevědomky trestáním prvního dítěte druhému dítěti psychicky uškodit.

O této zajímavé problematice jsem si povídal s klinickou psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou.

Vnímá druhé dítě trestání prvního a může mu to nějak uškodit?
Jde o to, že je velice složité, občas dokonce ne úplně možné, zvolit stejnou výchovu pro dvě a více dětí, byť jsou všechna tak říkajíc z jednoho vrhu. Každé dítě (ale obecně jakékoli mládě) se rodí s genetickou výbavou, která jim určuje, jaké budou mít povahové vlastnosti a temperament. Díky tomu každý výchovný dopad, který na jedinečný terén dítěte máme, jde přes jiné psychické filtry než u druhého dítěte. Máme-li děti, které jsou odlišné, pak nemůžeme očekávat, že pakliže výchovně zasahujeme na jedno dítě, že to psychicky nezpracovává i druhé dítě.
Cokoli učiníme, jde tedy přes všechny psychiky všech přítomných dětí. Dopad může být až legrační, protože obvykle výrazněji výchovně zasahuje právě na děti, které nás tak zvaně neposlouchají, neslyší, a tedy jim říkáme neposlušné. Ale je-li poblíž dítě, které je na příjmu a je poslušné - naslouchá a poslouchá našim slovům, tak celý náš projev a výchovné nasazení nedopadne do té neposlušné psychiky, ale vždycky dopadne do té poslušné.

Abychom to trochu zlidštili, je to tedy tak, že mám vědět, jedno poslušné, druhé neposlušné. Jdu seřvat neposlušné dítě za bordel v pokoji, který způsobilo, tak co se stane? Pokoj uklidí to poslušné?
Obávám se, že ani jedno a budete si pokoj muset, až budou děti spát, uklidit sám. To neposlušné se bude snažit všemi svými prostředky, aby dále neposlouchalo, druhé se nás bude bát, třást se v koutě, protože jsme tam přišli a zahulákali na to neposlušné dítě, což u poslušného akorát vyvolá větší psychické napětí a neuroticitu. V tomto stavu se poslušné dítě neodváží uklidit, i když by rádo, aby byl klid, protože tam jsou jasně dány pokyny. Stane se to, že párkrát zakřičíme a neposlušné dítě po nějakém stopadesátém zařvání tedy vstane a půjde věci nakopat kamsi do krabice. Poslušné dítě po nějaké delší době skončí u dětského psychologa.

Takže neposlušné dítě nezačne být ani o trochu více poslušné a poslušné dítě z toho bude mít psychické problémy.
Když to vyostříme do extrému, tak opravdu se tak může stát. Rodiče se mnohdy diví, že mají dvě děti, vychovávají je úplně stejně, ale nakonec z nich mají dva úplně odlišné lidi.

Dobře, ale jak tomu zamezit, když vím, že mám dvě tak diametrálně odlišné děti? Na jedné straně extrémně citlivé, na druhé straně neposlušné.
Úplně ideální by bylo, vyřizovat si to vždycky jen s tím dítětem, kterého se problém týká. Tedy zavolat si neposlušníka a vyřešit to s ním individuálně. Je dobré, aby u toho to citlivé dítě nebylo, protože ho to dostane jen do nějaké pocitové nejistoty.
Druhá věc je ta, že nátlakem, sankcemi a křičením příliš výchovného efektu nedosáhneme. Podle psychologických výzkumů to, co se musí dělat pod nátlakem, se dělá jen v tu chvíli, dokud je přítomen dozorce. Pokud dozorce odejde (tedy ten, kdo to přikázal), tak nejen, že se věci dít přestanou, ale dokonce je k nim i velký psychický odpor. Třeba já měla maminku, která mě nutila uklízet a výsledek je takový, že je ze mě psycholožka-bordelář. Jestli se někde necítím dobře a pod nátlakem, tak je to tam, kde jsou narovnané i střapce u koberců.
Co by se dalo nedoporučit, je ventilování negativních emocí před dětmi. Neukazovat jim, že nejsme schopni se ovládat. Neměli bychom děti zastrašovat, činit na ně nátlak a měli bychom spíše postupovat rozumně, aby děti měli čas, měnit se a jejich psychika měla prostor k vývoji.

Jak ale tedy dítě potrestat? To nemohu odepnout pásek, nebo dítěti jednu zaslouženou lupnout?
Úplně nejmodernější psychologie říká, že sem tam nějaká facka - nesmí to být týrání - je přínosná. Ale nesmí to být ve výbuchu vzteku, dítě musí cítit, že je to zasloužený trest, ne, že schytalo facku, protože jste se rozčílil. Je velká nevýhoda, když rodič neumí sám sebe ovládat a žádá to od svého dítěte - to je absurdní. Pak mohu očekávat, že moje dítě bude moje kopie, protože mu to nevysvětlím, že se ovládat dá.

PhDr. Zdeňka Sládečková

Zdeňka Sládečková

poradenská psycholožka

Kam dál?

S doktorkou Sládečkovou...

Reklama