Situace: Potemnělý sál, na jeviště vcházejí herci. Obecenstvo je v napjatém očekávání, když v tom se odkudsi z řad ozve hlasitý šramot doprovázený poměrně výrazným slovním projevem: „Doprčic, kam sem si zase dala ten kapesník, sakra, ho tady v tý tmě nenajdu.“ Aneb slečna hlučná si vyšla za kulturou.

Jistě jste se již v obdobné situaci chtě nechtě ocitli taktéž. Vždy se mezi námi všemi najdou tací, jejichž hlasový fond zkrátka převyšuje ty ostatní. Mluví nahlas, přemýšlí nahlas, smějí se na hlas a co je hlavně u těchto jedinců důležité, nestydí se za to, ale své okolí obtěžují.

ccc

„Když jdu se svojí partnerkou do společnosti, vždy ji připomínám, aby si dala pozor na pusu. Sice není nijak extra prostořeká, ale je pravda, že je schopná dělat naprosto pravý opak, než se od ní očekává. Pamatuji si, jak jsme jednou byli v divadle na tragédii a ona se začala strašně nahlas smát – a to oděvům herců. Je pravda, že když jsem se na to zaměřil, začal jsem se smát taky, ale ona byla naprosto k neudržení. Všichni se na nás otáčeli, žádal jsem ji, aby se zklidnila, ale bezvýsledně. Nakonec nás z divadla vyvedli. Nemusím snad dodávat, jak strašně jsem styděl.“ Vypráví nám svůj příběh Vláďa, který prý se svou hlučnou partnerkou Kristýnou zažívá mnohá faux pas. „Je sice fajn, jak je usměvavá a živelná, ale v některých situacích by se měla zkrátka kontrolovat. S oblibou štrachá v kině v kabelce a šustí vším možným, nahlas prská, směje se nepředvídaným věcem. Pořád ji říkám, ať je více potichu, ale zkrátka je to živel, který se mi nepodařilo ani po tolika letech zkrotit, ale je to pro mě výzva.“ Uzavírá Vláďa.

Podobným případ má doma i Jana, ale v mužském podání. „David zase mluví strašně nahlas, neexistuje, abychom se spolu bavili potichu. Všichni se na nás vždycky otáčejí, protože na sebe prakticky řveme a výměna názorů? No tak to se baví celý blok. Obzvláště v létě. Přijde mi, že otevřené okno je pro něj něco jako červená barva pro býka. Prostě se za něj na veřejnosti stydím.“ Zoufá si Jana.

ccc

V souvislosti chování těchto dvou exemplářů mě napadla nerudovská otázka: Kam s nimi? Jak snášíte hlučné jedince vy?

„Hluční lidé jsou něco šíleného. Nesnáším, když jsem například v kině a někdo se za mnou baví. Je to nevychovanost.“ Alžběta, 30 let.

„No tak záleží, jak moc řvou, ani mi moc nevadí, spíš nesnáším typy, co mluví potichu, jsou to většinou takový ti zakřiknutí inťouši.“ Michal 40, let.

„Kam s nimi? Nechala bych je doma, s Kristýnou a Davidem bych teda rozhodně do společnosti nešla.“ Jana, 29 let,

„Kristýna i David postrádají základní slušné vychování. Měli by se nad sebou zamyslet. Obdivuju jejich partnery, že to s nimi vydrží.“ Lucka 38, let.

„Hluční lidé mi nevadí, bývá s nimi legrace. Ale je fakt, že si na ně člověk musí zvyknout. Můj kamarád mi vždycky dá na pozdrav herdu do zad, a zařve nazdar, ale zvykl jsem si na to, nijak mě to neobtěžuje, každý jsme nějaký, víc mi teda vadí hysterický parchanti.“ Lukáš, 35 let.

A jak chování Kristýny, Davida a jim podobných vidí odborník? Zeptali jsme se psychologa PhDr. Jaroslava Michálka:

„Hluční lidé jsou zkrátka dominantní a vůdčí. Jsou rádi viděni, slyšeni a taktéž se u nich projevuje vysoká míra sobeckosti – to je jedna z kategorií. Další jsou pak lidé ze sociálně slabších vrstev, či vyloučených komunit, jejichž socializace probíhá zcela odlišně. Hlasitý projev na nevhodném místě bývá všeobecně vnímán v celospolečenském měřítku negativně, ale nedělal bych z komára velblouda. Každý jsme jiný a každý jsme originál, jinak by to byla přeci nuda.“ Uzavírá Dr. Michálek.

Čtěte také:

Reklama