Že nejsem normální, není nic nového. Začalo to nevinně, když jsem byla ještě malá. Měla jsem hodně plyšáků a panenek, a když jsem chtěla v posteli mít jednoho z nich, nakonec tam skončily hračky všechny, aby jim to nebylo líto, a všechny jsem je přikrývala a celou noc se o ně jako kvočna starala.

Je pravda, na tom malém kousíčku, který v posteli ještě zbyl, jsem toho moc nenaspala, není se tedy co divit, že jsem byla více vzhůru než v limbu a proto mohla hračky neustále přikrývat.

Když jsem byla trošku větší a zamilovaná do různých interpretů, nikdy mi nestačily představy jenom o jednom z nich. Ne, v mých snech mě chtěli všichni. Nebyla jsem právě troškař a milovala jsem všechny kluky z New Kids on the Block, Depeche Mode, mezi mé favority patřil také Chesney Hawkes…

Na štěstí jsem se právě začala učit anglicky, nuže nebyl problém se většinou s cizinci domluvit. Dodnes vzpomínám na svůj první anglický dopis, kdy jsem si Jasonu Donovanovi psala o autogram.

Má angličtina se nacházela teprve v plenkách, lze mi tedy odpustit jisté překladatelské nesrovnalosti, kdy jsem českou větu: „Líbíš se mi,“ suveréně přeložila „You like me,“ což, jak všichni dobře víme, znamená „Líbím se ti.“

To je věc hotová, věta oznamovací zakončená tečkou to potvrzuje. Byla jsem soudná, již tehdy jsem si moc nevěřila a tak jsem svůj anglický výtvor dala k opravení soudružce učitelce, která to s radostí (asi) udělala a do Austrálie tehdy putoval dopis srozumitelný, avšak Jasonovi jsem se asi nelíbila, protože se na mě s autogramem vyprdnul a nebo závistivé poštovní doručovatelky dopis od mého případného chotě zcenzurovaly a tak mi pošlapaly štěstí. Nyní jsem třeba mohla osedlávat nějakého pěkného klokana a přes plot krmit sousedova koalu.

Tímto se tedy udávám z úchyláctví „velké oči“, kdy „jeden je málo“.

S přibývajícími léty mi mozek změknul o něco více. Začala jsem „párovat“.

Bylo to na hlavu. Uvedu na příkladu mytí nádobí. Umyla jsem lžičku a dala ji do odkapávače. V té chvíli jsem honem lovila v pěnou pokryté vodě, abych umyla další lžičku, aby lžička již umytá nebyla v odkapávači sama.

Jenže, jak už to při mytí nádobí bývá, objevila se lžička třetí, což mi nepasovalo do vzorce „pár“. Hodně jsem se u nádobí natrápila.

Ale nakonec vše utřídila tak, aby hluboký talíř nebyl sám a když nebyl po ruce další hluboký, seznámila jsem ho s mělkým a proč by jim to spolu nemohlo chvíli klapat, ne? Tahle úchylka se mě držela také poměrně dlouho.

Domácí práce jsou studnicí pro drobné úchylky.

Tato, o které se chci zmínit nyní, se mě drží dodnes. Týká se věšení prádla. Musí v tom být systém. Kalhotky v jedné řadě, ponožky v další řadě, pak tílka, trička…

Dokázalo mě rozhodit, když bylo prádlo pověšené jinak, nedbale a nahodile. V takových momentech mne jímala hrůza a musela jsem zhluboka dýchat.

Při věšení prádla je také striktně dané (v mé pomačkané hlavě), jaký kolíček a na jaké prádlo použít. Takže, na mé prádlo stačí kolíčky starší, ale na prádlo toho druhého VŽDY nové kolíky, přivřu oko, když se to týká ponožek. Ponožky je možné připevnit ke šňůře kolíčkem staršího data výroby.

Opět se ozývá úchylka „párování“, kdy ponožky musí mít kolíčky stejné, buď nové nebo staré, nikdy na střídačku. Vyjde-li to jako na potvoru tak, že mi zbyde jeden nový a jeden starý kolík, dochází k seznamování kolíčků, modlitbičkám, aby mi to ponožky odpustily a sáhodlouhé výčitky v mých pochroumaných mozkových závitech.

A když se, Míšo, zmiňuješ o tmě, také z ní nemám nejlepší pocit. Ve tmě se dusím. Jakmile aspoň někde nesvítí maličké světlo, je vymalováno. V krku se mi usídlí knedlík velikosti basketbalového míče, také tak tvrdý, takže nemůžu nejen dýchat, ale ani vydat hlásku.

 Začnu šmátrat okolo sebe a hledat vypínač, zdroj jakéhokoli světla. Jsem schopná se rozběhnout do tmy a rozrazit si o stěnu naproti čelo, čemuž se v rámci paniky i zasměju, protože jinak bych začala hystericky ječet.

Nocování ve stanu podstoupím jen pod podmínkou, že mám u sebe baterku a tu v průběhu noci rozsvěcuji, abych se přesvědčila, že svítí.

Když není baterka, poslouží mobil, který každých deset minut zabliká kdekoli, kde je tma a „spím“ tam já. Někdy ale dušení přehluší i světelné efekty vydávané baterkou nebo mobilem a já MUSÍM ze stanu pryč! To jsem nepříčetná, musím se hodně ovládat, polévá mě horko a trhavě lomcuji zipem, dokud jej nerozepnu a nemohu prostrčit ruku ven ze stanu. Nedej bůh, abych rozepla zip a ruka narazila do sítě proti hmyzu, kterou je otvor ještě chráněn.

Při úplné tmě neusnu ani ve známém prostředí, natožpak v prostředí neznámém.

Trpím také slabostí pro knížky. Ráda se toulám knihkupectvími, kde tiše sním. Na(ne)štěstí na mé trase na metro se vyskytuje antikvariát, kde dost často nacházím knihy, po kterých jsem delší dobu (i léta) toužila a jejichž nová vydání dostupná v knihkupectvích nemají takové kouzlo a cena se mi zdá přemrštěná. Párkrát jsem do antikvariátu vtrhla ověšená batohem, kocourem a kabelkou, když jsem si to původně štrádovala na autobus. V té chvíli neexistoval čas, jen v ruce uchopený knižní skvost, který ještě více ztížil již dost těžká břemena, která jsem s sebou vlekla.

Jsem posedlá obojživelníky. Jakmile jsem v přírodě, kde v suchém listí na čerstvě vybatoleném jarním sluníčku, které nabírá na síle, proběhne ještěrka, povykuji a vystrašenou ještěrku dále stresuji různým pronásledováním, protože ji MUSÍM vidět. Takhle dovedu tyranizovat i žabáky. Jejich jedinou výhrou je fakt, že má kondička není z nejkondičkovatějších, tudíž dlouho nevydržím a odpadám.

Na závěr, člověk je stižen kde čím, ale dokud jsou to „úchylky“, které druhé neomezují, nijak je neotravují a neovlivňují negativně jejich život, jsou to „úchylky“ roztomilé, avšak pouze do té doby, je-li s nimi jejich majitel smířen a sžit a nepůsobí mu žádné velké komplikace při každodenním životě.

Nestyda


:-))))))) Co Ti mám k tomuhle kouzelnému veledílu říct?? Polila jsem se kávou, slzím, a že čtu Tvůj příspěvek na Karláku, zaznamenali lidé na Lhotce. Já Tě miluju!!!! :)))))))))))) Míša

A na co jste "ujetí" vy? Dnes si povídáme o úchylkách a úchylech. Od těch roztomilých, co se třikrát přesvědčují, že vypli sporák, až po ty nejbizarnější. Pište mi, jestli jste se s nějakým úchylákem setkali a co jste dělali na redakce@zena-in.cz.

Hrajeme o značkovou voňavou aviváž.

Reklama