Reklama

Co je magické, to mne přitahuje, nuže dovolím si tvrdit, co mi přijde magické, to je pro mne magnetické. 
Magii shledávám v každém dni, každé probuzení je magické. Jednou je to probuzení, kdy se magické formulky točí kolem hudrování, jindy se probudím do kouzelné lenosti a někdy vstanu nabitá magickou energií, která ze mne srší jako vílí prach z vílích křidélek, díky kterému dovedu létat v oblacích, z nichž mne sestřelí až krutá realita.
Magická jsou slova, která se sypou na papír a tvoří věty - občas srozumitelné.
Magický je Vesmír, jehož jsme i nejsme součástí.
Magické je plození, zrození, ale magická a neuchopitelná je také smrt.
Já nejraději vyhledávám magii tam, kde je jí, dle mého, vrchovatě - v přírodě. Každý den neúnavně nabízí nová kouzla, novou fantastickou podívanou, kdy magikovy prsty si hrají se světly, s hmotou, s vodními i vzdušnými proudy. Energie kolem prýští, stačí nastavit pomyslný pohár a sosat do nekonečna, z bezedného džbánku bezostyšně brát, aniž bychom museli za takový zážitek cokoli darovat. Stačí jen pohled, úsměv, láska. Stačí našlapovat po travnatém koberci do chrámů, které podpírají statné stromy. Pohladit korunky těch nových lesních generací a zašustit ve vlhkem změklém spadaném listí, pod kterým se rozprostírají mechové polštáře a duchny.
Nad hlavou se rozčilují vrabci, ráno je trápilo chladno v kabátcích, zima je šimrala ledovými prstíky pod křídly. Kos otráveně popolétne o pár větví dál, shání se po zapomnětlivých žížalách, které by mohlo jedno z posledních sluneční čarování a mírný deštík vytáhnout z domečků v hlíně. A sojka žaluje a huláká na celý les, varuje před mými kroky, které se nebezpečně proplétají mezi stromy, pařezy a spadaným listím, snad připadám jí nebezpečná. Snad podobám se těm, kteří na ptáky líčí otrávené návnady, možná jsem vyvolala paniku proto, že ještě před chvílí tam nějaké hovado střílelo do živých tvorů. Sojčí křik je plný strachu, jsem nevítaným hostem. Vešla jsem do jejich domoviny, bez pozvání, bezohledně. Po chvíli si okolí zvyká na cizí pohyblivé “těleso”, začne ignorovat také mého psího společníka. Les vydechne s uvolněním, sojka se utiší, kos s lehkostí zaloví v listí a už tahá dešťovku za ocásek (nebo hlavičku, kdo se v tom má vyznat), vrabci se shromáždí ve vyšší koruně, kde si vzájemně pomlouvají i chválí zimní šat, když v tom mé zraky oslepí srnčí zrcátko, které se mihne přede mnou rychlostí blesku.

Příroda dýchá z plných plic, přijímá poslední sluneční paprsky, které ještě hřejí a připravuje se na zimu, která se nezadržitelně blíží. Suché trávy věší hlavy, smířené s tím, jak plyne čas. Rudé šípky rozházené po šípkových keřích jako neposlušné korálky se stydlivě červenají do objektivu fotoaparátu a jejich barva se odráží v obrovské hálce, kterou ještě nedávno skrývaly listy.
Hladina louže zachytila odraz přítomnosti a čas se zastavil…
Tohle je pro mne ta nejnádhernější magie.

Všem přeji krásný den,

Vaše Nestyda

nestyda

nestyda

nestyda

Text nebyl redakcí upraven.

Krásně vystiženo.

Ještě chvilku můžete posílat své příspěvky k dnešnímu tématu. A tím jest vše, čemu přisuzujete magickou moc.

redakce@zena-in.cz