Kunderova kniha byla do loňského podzimu chimérou české literatury. Učilo se o ní v porevolučním školství, tak nějak se vědělo, o čem je, ale četli ji jen vyvolení, kteří se dostali k vydání z roku 1984 z Toronta. Rezervace v Národní knihovně byla na několik let dopředu, čas od času měl někdo kamaráda, který prý má kamaráda, který má prý oxeroxovanou verzi! Na takovou knihu byl taky pořadník a Lehkost se půjčovala na přesně určený a krátký časový interval.

O tom, že Kundera prohlásil, že než by zanášel úpravy do původního zpola poztráceného rukopisu, raději bude dělat něco užitečného, se nemá cenu zmiňovat, to ví každý, zejména po překladatelském Sporu o Kunderu, jehož ozvěnu jste mohli číst i zde.

A najednou byla kniha na světě. Vyšla v nakladatelství Atlantis – jak jinak – a nikdo tak nějak netušil, jak se to stalo. Kniha byla přijata dobře, všude se o ní moc hezky psalo a zabodovala velmi slušně v anketě Lidových novin o knihu roku. A jaká tedy je?

Pouštět se do dlouhých rozborů by bylo ošemetné, to už učinili jiní a zcela jistě povolanější, také je to kniha, o které se diskutuje už 22 let, a je těžké psát o ní něco nového. Snad jedině to, jak funguje právě teď. Nyní. Na začátku roku 2007.

Kundera v doslovu píše, že s takovým odstupem od událostí roku 1968 nebude kniha ničím více než knihou (okatě se vzdává manifestační funkce), a tak snad bude brána. Jinde ve světě zajisté ano, ale ne v Česku. Rok 1968 je zejména pro mladší generace tak vzdálen, že by skutečně měl být román a nic než román. Jenže Kundera je i mezi svými filozofickými otázkami stále dost konkrétní a reálie knihy jsou nám natolik blízké, že bariéra bezmála čtyřiceti let padá (možná je to i loňskými úpravami).

Jeden z nejlepších Kunderových románů proto nemůže být v Čechách brán jako jinde ve světě, na to jsme příliš malý národ, který potřebuje ubezpečování a pozornost, byť by byla přes dvacet let stará. Česká dušička bude plesat a jásat nad Nesnesitelnou lehkostí a paradoxně adorovat autora, který právě v okamžicích psaní románu dělá za Československem tlustou čáru a stává se Francouzem. Právě to je i dnes vidět ze stavby románu, a právě to (odstup a nadhled) z něj dělají dílo světového významu.

Kundera píše pro jiné publikum než pro národ poplácávačů se po ramenou, zalomen do svých tak čitelných póz již není Kunderou českým, ale Kunderou francouzským a světovým. Nota, ve které se tedy nese hodnocení knihy, znovu vzbuzený vlastenský duch a soucit s pamětníky a postiženými roku 1968, zavání tedy poněkud českou ješitností a nepochopením.

Ano, Kunderova Lehkost je skvělý román, ale daleko více už pro myšlenky než pro Československo, které slouží jako JEDNA, i když nejdůležitější, kulisa románu. Pokud se dokážeme od kulisy oprostit, dostáváme do ruky zcela kunderovský milostný román (netřeba snad rozvádět) s myšlenkami, které jsou životné a lákavé i po dvaadvaceti letech od napsání. Ne tedy proto, že je to román o Češích, a proto, že kniha prostě nebyla, ale proto, že myšlenky v ní obsažené jsou stále živé, by se měla Lehkost číst.

Na závěr snad jen poklona nad opravdu bravurním kompozičním tahem. Když se ke konci knihy Kundera vypořádává s kýčem a jeho funkcí v socialismu, četl jsem se zájmem. Jaké bylo mé neskutečné překvapení, když hned poté sám demonstrativně kýč použije a nechává umírat psa Karenina na rakovinu. Bez předchozí pasáže by se jednalo o pasáž nepochopitelně patetickou. Takto Kundera neguje kýč socialistický kýčem venkovským a lidským, a to je něco, co by si mohlo dovolit jen několik málo autorů. On mezi ně ale bezesporu patří.

Kundera, M.: Nesnesitelná lehkost bytí (Praha 2006), Atlantis, 357 Kč (i cena už je takřka světová)

Reklama