Někdy mi zůstává rozum stát, co si všechno necháme (my ženy) líbit. A různé rady a poučování patří ještě k tomu lepšímu, co se mezi partnery odehrává. I když paní Radka si to asi nemyslí...

Není divu, když musí celý den poslouchat řeči svého manžela. Jak sama říká, kdo to nezažil, ten nemůže pochopit. Já jsem to naštěstí nezažila, stačilo mi vyprávění. A doufám, že se jí podaří všechno brzy změnit.

muž

Příběh paní Jarmily

Jsme s manželem skoro třicet let a často mě napadá, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet! To jeho věčné poučování, rady, příkazy a vůbec všechny řeči, co dělám špatně a jak to mám dělat líp... Je to pořád stejné. Asi tak prvních deset let jsem se snažila mu odporovat a diskutovat s ním, ale to se prostě nedá. Stejně nikdy neuznal, že bych mohla mít pravdu, nemělo to smysl. Teď ho už moc neposlouchám, ať si mluví klidně pořád, dělám si všechno podle svého a na něj se neohlížím. Co taky jiného?

Vyrůstala jsem v jiné době, než je teď, byli jsme jinak vychovávaní. Dneska bych to asi řešila jinak, ale tehdy to moc nešlo, na rozvody se pohlíželo jinak. Vdávala jsem se v devatenácti letech, můj muž byl pěkný chlap, slušný, měl dobrou práci, prostě skvělá partie. Navíc tenkrát se ještě moc neprojevovalo to jeho poučování, asi si dával pozor, abych mu neutekla.

Během pěti let se nám narodily tři děti, neměla jsem teda moc času a sil přemýšlet o svých problémech nebo o tom, že se mi něco nelíbí. Byla to honička, když trochu povyrostly, vrátila jsem se do práce a doma byla míň, ale o to víc řečí jsem si musela vyslechnout - proč skládám prádlo tak nedbale, že u košile se musí žehlit nejdřív límeček, proč dávám ty hrníčky pokaždé jinam a proč je maso dneska tak tvrdé? Zvolila jsem mlčící taktiku, nemám ráda hádky. A dál jsem si to dělala podle svého.

Čas běžel docela rychle, děti vyrostly a odešly z domu, všechny docela brzy. Určitě jim taky vadilo tátovo poučování, protože to se netýkalo jen mě. Manžel neustále mluvil do všeho i dětem, a nejradši do věcí, kterým vůbec nerozuměl. Takže děti teď mají klid.

A já si říkám: co budu dělat já? Mám taky odejít a začít znovu? Nebo budu dalších třicet let žít s člověkem, kterého už ani nemám ráda a neberu ho vážně? Vždyť jsem ještě mladá, není mi ani padesát! Vlastně už nemám žádný důvod s ním zůstávat. Děti jsou velké a určitě by pochopily, že s ním nechci být, všechny půjčky máme splacené, panelákový byt s klidem oželím a najdu si nějakou malou garsonku. Jen se trochu bojím, že se sama neuživím, nemám žádnou skvěle placenou práci. To je ostatně hlavní důvod, proč jsem se k tomu doteď neodhodlala.

Ale asi to udělám, snad by mi v případě nouze pomohly děti, nebo si najdu ještě nějakou brigádu. Říkám si, že to za to stojí. A třeba ještě potkám někoho jiného, kdo ví?

Další články v našem magazínu:

Reklama