Ondra upoutal Alici svým smyslem pro humor. Nebyl to žádný krasavec, ale byla s ním ohromná legrace, dokázal bavit celou společnost. Všechno má ale své meze. I humoru se člověk nají.

humor

Příběh mladé maminky Alice

Asi jako u většiny holek, i u mě hrál při výběru partnera velkou roli jeho vzhled. Nemyslím si, že bych byla ošklivá, tak proč si hned vybírat Quasimoda. Ale jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc.

Když se Ondra poprvé objevil na narozeninách mého bráchy, nezavadila jsem o něj pohledem, ale sluchem. Byl nesmírně vtipný a zábavný, jako by tím kompenzoval to, že mu odstávají uši a má nějaké to kilo navíc. Líbilo se mi, že na rozdíl od ostatních dokázal být vtipný i bez toho, aniž by se napil. A také si uměl dělat legraci sám ze sebe, což moc tlustých lidí neumí.
Oslava se chýlila ke konci a já jsem najednou zjistila, že jsme na ní zůstali sami. Bylo mi s ním dobře. Líbil se mi jeho druh humoru, to, jak byl při každé odpovědi pohotový. Byl si vědom, že svým zjevem asi žádnou holku neoslní, a tak se o to nepokoušel ani u mě.  Prostě jsme si jen povídali. Tedy povídal spíš on, já nemohla smíchy ani promluvit.

Špatný den se proměnil ve veselý

Od bratrovy oslavy uběhl asi měsíc. Měla jsem zrovna nějaký špatný den, potřebovala jsem rozptýlit, a tak jsem zavolala Ondrovi. Přijel a nezklamal. Už dlouho jsem se nezasmála jako v ten den, který jsem považovala za svůj nejčernější.
Začali jsme se scházet častěji, nejprve jako kamarádi, pak padl první nesmělý polibek. Když si na to dnes vzpomenu, jak byl nesmělý, a mě to vzrušovalo víc, než kdyby mi hned strkal jazyk do pusy.

Navzdory nechápajícímu okolí jsem se zamilovala. A bylo to vzájemné. Ondra zpočátku nevěřil, že je vůbec možné, aby měl takovou „roztomilou micinku“, jak mi říkával, on, vypasený kocour. Ani já jsem nevěřila, že by se to mohlo stát, že bych si někdy začala s někým, kdo mě po fyzické stránce moc nepřitahuje, ovšem psychika to přebíjí.
Ale stalo se a já ho pak stejně začala ve svých očích vidět jinak. Bylo mi 23 let, když jsme spolu začali žít. Ondra je o rok starší. Symbolicky jsme se do nového bytu nastěhovali 1. dubna, byl to takový apríl neapríl pro ty, co nás znají.  

Malý Ondrášek a ještě menší Ondra

Už je to šest let, co sdílíme společnou domácnost, mezitím se nám narodil syn Ondrášek, kterému bude pět. A jak funguje náš vztah? Z mé strany je na hranici zoufalství. Ne že bych neměla Ondru ráda, ale začínám přestávat mít ráda jeho humor. Snaží se být za každou cenu vtipný. Nechová se vůbec jako táta, ale jako puberťák. Když máme nějaký problém, tak ho neřeší, všechno musím řešit já. Pořád jen vtipkuje, nic nebere vážně. Začínám být na ty jeho průpovídky alergická. Vtipy, kterým jsem se dřív smála, mi připadají trapné, navíc když je říká před klukem. Je chyba ve mně, nebo v něm? Nevím. Máma mi říká, že chlapi nikdy nedospějí a že na něm pořád nemám hledat jen mouchy.

Já ale nechci mít doma dvě děti, malého Ondráška a ještě menšího Ondru. Chci chlapa, o kterého se můžu opřít. Ne že když mu řeknu, že jsme ještě nezaplatili nájem za minulý měsíc, tak on mi odpoví: „Tak pana majitele svážeme do pytle a hodíme ho do vody.“ A oba se tomu se synem smějí jako pitomí. To má teda kluk příklad do života.

Čtěte také:

Reklama