Osud slečny Elišky mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl uveřejnit ho v naší vztahové rubrice. Prošla si dětským domovem, prodělala dvakrát potrat a nyní se nachází v nelichotivé situaci, kdy ji nenávidí přítelovy děti z prvního manželství...

kid

Už dlouho jsem do vztahové rubriky nezpracovával tak poutavý příběh. Slečně Elišce osud naložil skutečně pořádnou porci starostí. Její vyprávění jsem nalezl při brouzdání po jedné sociální síti a musím říct, že mě na první přečtení dostalo - jediné, co mi po přečtení letělo hlavou, bylo: „Chudák holka...“

Jméno jsem si samozřejmě vymyslel, abych zachoval jistou anonymitu, a zvolil jsem záměrně Eliška, protože zní tak čistě. Hlavní hrdinka následujícího příběhu mi připadá jako čistá duše zmítaná zlým světem.

Příběh slečny Elišky

To, co mi život naložil už od narození, je hrozný... Stále mě doprovází smůla, sice jsem přirozeně krásná (nechci, aby to vyznělo namyšleně!), ale k čemu je krása, když je člověk v hloubi srdce nešťastný! Kolikrát si říkám, proč já? Psychiku mám tak nabouranou, že už nevím, kudy kam. Proto jsem se rozhodla ze všeho vypsat.

Díky své zlé matce jsem třináct let vyrůstala v dětském domově a přišla tím o rodinné zázemí i lásku. Ale pak mi bylo 18 a já musela z dětského domova odejít. Přišla jsem tak rázem o všechnu jistotu. Byla jsem na svět nepřipravená, bydlela jsem chvíli na ubytovně a po krátkém čase jsem si našla přítele a přestěhovala se k němu. Moc mě mlátil... Otěhotněla jsem a o dítě přišla v šestém měsíci, jelikož mě ten kret** tak zmlátil, že ve mně umřelo!

Utekla jsem od něj a žila jeden rok na ulici... Byla jsem na dně. Seznámila jsem se s několika feťáky a dala se na drogy... Říkali, že mi to pomůže, ale po čase jsem začala přemýšlet a rozhodla jsem se, že takhle přece žít nechci! Šla jsem na léčení společně s kamarádem, který byl stejně nespokojený jako já. Byl to skvělý člověk, ale před rokem mi umřel - byl už moc nemocný!

Musela jsem se postavit na vlastní nohy, přestěhovala jsem se do jiného města a začala chodit do práce. Všechno bylo docela v cajku. Stávajícího přítele jsem poznala loni v prosinci. Začali jsem spolu chodit a krátce na to jsem znovu otěhotněla... Přinutil mě k interrupci, jelikož už má dva syny ve své péči z prvního manželství a třetí dítě jsme si dovolit nemohli. Tak jsem tedy šla...

To se stalo před čtyřmi měsíci a dnes od jeho dětí slyším jen nadávky a urážky. Jako bych jim něco provedla, přitom jsme se seznámili, až když byl dávno rozvedený. Starám se o ně, jak umím, ale už to nezvládám... Slovo děkuji jsem od nich neslyšela snad nikdy. Svého přítele miluji, ale co mám dělat s jeho dětmi? Je pravda, že se mě občas zastane, ale moc často doma není! Ten teror od dětí je hrozný... Kdykoli jsme doma sami, dostávám takové kapky, že jsem to nezažila snad ani v domově. A já je mám i ráda, přesto se cítím tak sama!!! Opuštěná, jako by mi nikdo nerozuměl nebo nechtěl rozumět... Co mám dělat? Proč je ten život tak těžký? Jak v něm máme žít, aby bylo dobře? Už mi nezáleží na ničem, jen chci být trochu šťastná a milovaná... Je to tak moc? Chci milovat! Tak proč to nejde? Jako bych provedla něco špatného a tohle byl trest... Ale já o ničem nevím...

Čtěte také...

Reklama