Nostalgické vzpomínání na staré dobré předrevoluční časy nechápu. Že by zapůsobila selektivní paměť, tedy to, že člověk ve vzpomínkách potlačuje to špatné a zůstávají mu tam jen ty krásné vzpomínky?" píše čtenářka Juana.

O tom, jak vnímala komunistický režim čtenářka Juana, se dočtete v jejím příspěvku k dnešnímu tématu. Komunisti jí rozhodně k srdci nepřirostli...


Nostalgické vzpomínání na staré dobré předrevoluční časy nechápu. Že by zapůsobila selektivní paměť, tedy to, že člověk ve vzpomínkách potlačuje to špatné a zůstávají mu tam jen ty krásné vzpomínky? Že by fungovalo to, že si většina z nás pamatuje, jak jsme byly mladé, krásné, bezstarostné? I já jsem taková byla, v roce 1989 jsem skončila vysokou školu a nastoupila do prvního zaměstnání, vymetala jsem s kamarády hospody a užívala si volnosti. Přesto na dětství a mládí nemám pouze krásné vzpomínky.

Narodila jsem se v polovině šedesátých let, do dvou let jsem žila ve čtyřpokojovém bytě spolu s rodiči, prarodiči, prababičkou a matčinými bratry. Byt byl v domě, který kdysi patřil mé prababičce, ale soudruzi ho znárodnili. Naštěstí je z bytu nevystěhovali, ale můj dědeček musel dlouhá léta dělat zadarmo správce a vybíral i pro OPBH nájemné od ostatních nájemníků. Soudruzi byli takoví grandi, že prababičce platili důchod ve výši 90 Kč měsíčně - nebýt rodiny, umřela by hlady. Matka mi dopřála ten luxus, že se mnou byla celý první rok doma, a až po roce šla zpět do práce. V té době totiž neexistovala žádná mateřská! Naštěstí mne pak hlídala babička, takže jsem do jeslí chodit ještě nemusela. Když mi byly dva roky, rodičům se podařilo získat nový družstevní byt - jak jsem se po letech dozvěděla, museli dát patřičné všimné, jinak bychom neměli šanci. Mé první dětské vzpomínky se vážou k noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy nad námi v noci létala letadla zpřátelených vojsk Varšavské smlouvy, a druhý den na nás mířil vyděšený ruský voják samopalem z obrněného transportéru. Čas plynul, hodně kamarádů mých rodičů posléze nadlouho opustilo Českou kotlinu, ale rodiče tu museli zůstat, protože moje matka měla za sebou těžký úraz, z něhož se dostávala přes dva roky a pak už se železná opona zatáhla definitivně. Začala jsem chodit do školy, učitelky oslovovala „soudružko", chodila jsem do různých kroužků a hlavně do turistického oddílu, což byl ve skutečnosti oddíl bývalých skautů. Doma přibyli další dva sourozenci, to už matka brala pár stovek mateřské, ale i tak si přivydělávala, protože bychom jinak finančně nevyšli. Šéf byl hodný, fiktivně zaměstnal moji babičku na poloviční úvazek, a tak matka mohla doma o volných chvílích rýsovat. Občas jsme sehnali i banány a mandarinky, měli jsem i známou řeznici, takže občas byla i játra a ledvinky. Ovšem svíčkovou jsem poprve ochutnala až v 90. letech - opravdu byla pro nás finančně nedostupná. Dokonce jsme byli i párkrát v NDR u moře a jednou se nám podařilo dostat devizový příslib a vyjeli jsme všichni do Jugoslávie. Nás pustili všechny, protože jsme neměli příbuzné v kapitalistické cizině, ne jako v rodině manžela, kde tchýně musela zůstat hezky jako rukojmí doma, aby nedejbože jejich rodina neemigrovala za příbuznými do Kanady. Dokonce jsme i babičce dovezli z Jugoslávie zásoby brufenu, protože ten se tu jaksi bez známostí vůbec nedal sehnat - to jen malá připomínka pro ty z vás, které tak nádherně vzpomínáte na vymoženosti socialistického zdravotnictví.

Vypadá to jako celkem idylické dětství - jenže tu pak byly i temné stránky. Jak jsem již napsala, předkům z matčiny strany zabavili majetek, kromě domu i statek, který pradědeček zakoupil po první světové válce. Co na tom, že se předkové vypravovali z ničeho, že praprapradědeček několikrát zkrachoval, že začínal tak, že sbíral kosti po vesnicích a doma vařil mýdlo. Podařilo se mu v 19. století nakonec vybudovat prosperující továrnu, jejíž budova dodnes stojí, byť ve značně zdemolovaném stavu. První světová válka ale způsobila značné finanční ztráty, takže předkové se pak továrny zbavili a místo toho zakoupili zpustlý statek, který dokázali znovu zvelebit. Ovšem - mezi námi - restituce proběhly, ale majetek patří jiné větvi rodiny, se kterou já již nemám nic společného. Ani rodině mého otce se nevyhnula pohroma. Můj dědeček, ortodoxní katolík a člen strany lidové, byl v 50. letech zavřen spolu s celou redakcí nakladatelství Vyšehrad, což bylo nakladatelsví strany Lidové a vydávali i noviny Lidová demokracie. Odseděl si dva roky, pak ho propustili, ale již nenašel práci v oboru, takže nakonec skončil jako mnoho jiných na stavbě takzvaného mostu Inteligence. To ho sblížilo s dělným lidem natolik, že mé vzpomínky na něj se váží pouze k hospůdce, kam pravidelně jako důchodce docházel, usrkával svá dvě piva a hrál desetníkový mariáš. Dlouho jsem netušila, že dříve býval redaktor, ale musím ocenit, že když v 70. letech umřel, vyšla tehdy v Lidové demokracii krátká zpráva, že jejich bývalý spolupracovník zemřel. To bylo od tehdejší redakce docela opovážlivé, protože to bylo v čase tvrdé normalizace.

Právě kvůli osudům mých předků jsme tedy byli doma vychováváni v dost velké schizofrenii - každou chvilku nám rodiče opakovali: „Nesmíš nikde říkat, co doma povídáme, jinak tě nevezmou na školu atd.". Snad to znáte i jiní.

Z mých předků se změny roku 1989 dožila už jen jedna babička, ta, u které jsem jako dítě žila. Bohužel už byla ve stavu, kdy toho moc nevnímala, a když jsme jí řekli, že je Havel prezidentem, nechtěla tomu věřit. Myslím ale, že tomu nakonec uvěřila, protože jsme jí ukazovali i noviny.

Co mne na tehdejší době tak rozčilovalo? Nebyla to až tak ekonomická stránka, protože to mne až tak netrápilo, i když jsme doma otáčeli každou korunu a neušetřili vůbec nic, byl to spíš ten pocit nesvobody, nemožnosti říct, co si myslím, nemožnosti cestovat, nemožnost číst knihy, jaké chci. Vím, že mnohé namítáte, že na cestování nejsou dnes peníze, ale cestovat se dá za pár korun, pokud je člověk mladý a plný touhy po poznávání. A právě v mládí by měli lidé cestovat, poznávat jiné země, jiné zvyky, protože pak třeba pochopí, že všude je chleba o dvou kůrkách a že všude se žije od výplaty k výplatě. A za tím si stojím. Revoluce dala mně a manželovi právě tu možnost cestovat, a díky tomu, že jsme krátce po revoluci měli možnost tvrdě pracovat a následně cestovat, dnes se možná díváme na současnou situaci jinak než většina lidí. Ano, doba je těžká, mnohé jsme si představovali před 21 lety jinak, ale rozhodně bychom tu dobu vrátit zpět nechtěli. Podařilo se nám koupit a přestavět dům, většinou vlastníma rukama, máme dvě chytré a milé děti, nějaká práce pořád taky je, i když už to není jako dřív, ale důležité je, že rodina drží při sobě.

Juana

Pozn. red.: Příspěvek neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne: Jak se žilo za komunistů a jak se žije dnes

Jak se vám žilo před sametovou revolucí a jak se vám žije dnes?

Zhodnoťte s odstupem, zda se naplnila vaše očekávání po listopadu ´89. Jak se vám žilo za komunismu a jak se vám žije dnes? Jste spokojená? Vyhovují vám možnosti, které dnešní svoboda a volný přístup k informacím poskytují, anebo vás přivádějí do stresových stavů a bojíte se třeba o práci, důchod...? Chvalte či haňte stav demokracie v Česku: Vaše názory nás zajímají! Posílat je můžete k tématu dne na úterý 16. listopadu 2010. Příspěvky ať jsou dlouhé alespoň jako tento odstavec, tedy pokud chcete mít šanci na získání jednoho ze tří dévédéček s takřka hororově laděného thrilleru Loď smrti, jedna z vás k němu obdrží i třpytivý sprchový gel s diamantovým práškem a minerály Skin so soft od Avonu. Své příspěvky posílejte na redakční e-mail!

Loď smrti

Reklama