Tak taky trošku přispěju, ale nesmíte se mi smát!


Nevím, kdy to začalo, ale moje pamět sahá někam tak do druhé třídy. Tenkrát jsem byla nemocná, už samozřejmě nevím, co mi bylo, ale hlavně šlo o to, že jsem byla sama doma. Táta a máma byli v práci a bráška v jeslích. No a já sa hrozně bála. Tak jak jsem ležela v té posteli, tak mě napadlo, že když se schovám pod peřinu, tak budu v bezpečí a nikdo na mě nebude moct. A že fantazii jsem měla opravdu bujnou.

Bydleli jsme v druhém patře, dveře samozřejmě zamčené, a já měla představy, jak se k nám někdo dobývá oknem. No dnes bych chtěla vidět toho magora, který by se o to přes den snažil. Ale v té době mě nenapadlo nic lepšího, než si dojít do kuchyně pro ten největší nůž a dát si pod polštář. A pak jsem si v klidu usnula. A když jsem pak slyšela klíče našich v zámku, tak jsem samozřejmě letěla nůž vrátit, aby se to nedozvěděli. No dnes bych si za to dala přes hubu. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem byla víc ohrožena sama sebou než čímkoliv jiným. :-)

Ale to neni všechno. Kdyby dnes někdo potkal totální šílenkyni, která ty první schody v paneláku vybíhá jako cvok, tak to jsem taky já, protože mám strach, že pod nima na mě někdo číhá. :-D


A to stále ještě neni všechno. Když jdu někam, když už je tma, tak se každý dva metry otáčím, jestli za mnou někdo nejde, abych případně mohla vzít nohy na ramena.

A teď to poslední. Jezdíme s rodinou na vandry. No znáte to děti, stan, batohy atd. A kdopak se v noci nevyspí? No já samozřejmě. A proč? No protože jsem přesvědčená, že když naše rodina vyjede ven tak všichni vrazi, zloději a jiné zlé duše se stahují tam, kam jedem, aby se na nás mohli vyřádit.


No jsem já normální ?


No a jinak mám samozřejmě strach o zdraví všech svých blízkých, taky se bojím nemocí, ale to známe asi všichni, ne? :-)
                              Kristule


Cha, cha, cha :)))

Samozřejmě to je legranda, nikdo se ti nesměje. I já jako malý chlapec chodil kolem dveří na půdu s vlasama stojícíma jako hřebíky, celý se třesav. Ale je pravda, že mne to už přešlo...

Teď už se nebojím iracionálně, ale racionálně, zvlášť když se vracím pozdě společensky unaven domů... :))

 


Reklama