Slečna Pavla je v rozpacích. Má vážnou známost a už by ráda posunula vztah o kousek dál. Tím dalším krokem by mělo být společné bydlení, jenže Pavla se na něm s Martinem není schopná dohodnout...

bydlení

„Chtěla bych bydlet v rodinném domku, nejlépe na vesnici,“ říká třiadvacetiletá Pavlína. „Dokonce mám tu možnost, protože babička mi bydlení u ní nabízela, teď je v domku sama a už ho nezvládá. Říkala, že by se odstěhovala na vejminek a dům by nám nechala,“ popisuje situaci.

Zní vám to jako velkorysá nabídka? Pavle také a ráda by ji přijala, jenže její přítel Martin se staví na zadní.

„Přítel se k tomu vyjadřuje pokaždé jinak, přijde mi, že se snaží nějak vykroutit, aby nemusel říct, že do toho půjdeme. To, co mi řekl posledně, mě dostalo,“ na Pavle je znát smutek i rozčílení, „Martin bydlí už pár let v prťavém podnájmu se svým bráchou. Mají 2+1 a tak tak se tam sami vejdou. Kuchyň je taková nudlička, kde se člověk skoro neotočí, aby do něčeho nevrazil, a navíc děsně nepraktická. Přijde mi, že nevěděli, co udělat s jedním tmavým koutem, tak do něj dali kuchyni... A přítel mi řekl, že bychom se mohli sestěhovat tam!“

Pro Pavlínu je to absolutně nepředstavitelná situace. Vůbec nechápe, jak může někdo chtít bydlet v malém bytě, když se mu nabízí velký dům. „Tvrdil mi, že by se brácha odstěhoval, tomu ale nevěřím, Martin ho vlastně živí, protože jeho plat je tak akorát na nájem a rohlíky. A i kdyby se odstěhoval, tak ten byt nikdy nebude náš! Je to u majitele, který je taky dost divná osoba. Klukům nedovolí v bytě ani vymalovat, zdi jsou tam zažloutlé, je vidět, kde stál dřív nábytek, visel obraz... prostě hrůza! Navíc nábytek je také toho majitele, takže kdybychom si chtěli pořídit vlastní, asi by to byl velký problém.“

Majetkové poměry bytu a bratr jsou věc jedna, co ale Pavlu opravdu znepokojuje, je dlouhodobá budoucnost: „Vůbec nechápu, jak si přítel představuje, že v takovém bytě bydlíme a máme děti. Shodli jsme se, že chceme velkou rodinu a psa... No, kdyby ta kuchyně byla větší a mohl tam být jídelní stůl, tak by se to třeba nějak dalo, ale takhle?

Já myslím, že ideální je, když mají děti svůj pokoj, rodiče ložnici a pak alespoň větší kuchyň s jídelním koutem, když už ne obývák. Jenže přítel prohlásil, že na vesnici nepůjde a basta. Fajn, už vidím, jak v obýváku máme i jídelní stůl a postel, aby děti měly svoje. Do toho tam bude věčně na návštěvě přítelův bratr... parádní vyhlídky. A přítelův nejlepší argument byl, že je to přece úžasné bydlení, když tam je naplánovaná za pár let stanice metra. Proboha!“

Pavlína si ale uvědomuje, že v bydlení by mělo dojít ke kompromisu. „Nechci přítele do baráku tlačit. Nikdy v domě nebydlel, je to kluk z města, a tak chápu, že se toho třeba trochu bojí. Ale proč se nesnaží najít nějaké normální východisko? Tenhle jeho postoj mi připadá, jako by snad ani se mnou bydlet nechtěl, přitom se jinak docela normálně bavíme o tom, jakou jednou budeme mít rodinu. Tak já tomu nerozumím.“

Čtěte také...

Reklama