„…po pravé straně vidíte modrý míšeňský porcelán, dvě romantické busty a květinové aranžmá v trojúhelníkovém tvaru v autentické nádobě.“

            Mrk doprava: A opravdu. Je to tam. Karafiáty jako matematikářova mohyla a dva proplešlí strejdové za modrým talířem. Místnost za místností prochází skupina zbloudilců – patrně slepých – a hodná ráčkující dívka vyslovuje názvy předmětů v místnosti jako před inventární komisí. Talíře, svícny, intarzovaný stolek. Dál!

 

            Že vy jste si zas nedali říct a vlezli jste na nějaký ten zámeček?! No tak teď to máte. V pruhu přísně vymezeném červeným kovralem se sunete s nosem nabořeným do zad nějakého zasloužilého sokola, abyste nikdy neslyšeli komentář k tomu, co vidíte, protože první část výpravy už stojí v jiné místnosti. Snad v rytířském sálu bude konečně dost místa, abyste zahlédli i růžolící poupě mládí s velkým svazkem klíčů, jak freneticky skanduje komentář k podobiznám nad krbem. „Roku 1840 koupil náchodské panství Karel Octavio z Lippe Bisterfeldu a už roku 1842 ho prodal Jiřímu Vilému z Schaumburg-Lippe.“ Všimla by si, kdybychom se všichni proměnili v želvy? Asi ne. A už je tu ta historka se zrcadlem! V minulé místnosti! Všichni se koukli, no jo… Takže i ten děda s černě obarvenou přehazovačkou se do roka vdá. Hurá.

 

            Postoupíme si dál a už je tu…Hádanka! Kdopak by si troufnul nám říct, kde to právě jsme?! Poupě se tajuplně usmívá v místnosti černé od dýmu a sazí, pec a všude měděné nádobí. No tak to je opravdu problém. Část výpravy už má pot na zádech. Co když to nikdo neuhodne? Už nikdy se nedostaneme zpátky k východu se suvenýry! Ale ne, je to dobré! Pán s brýlemi to zkusí. Černá kuchyně! Jůůůů! Tak to gratulujeme! Kdo by to byl řekl! Takhle byla snad ještě těžší než ta s tím zvonkem na služku.

 

            Co ještě zbývá? Už byl obraz, který se na vás dívá, ať stojíte kdekoliv?

            Sestupujeme do sklepa. Míjíme brnění, u kterého nám Poupě důvěrně sděluje, že dřív… byli lidé menší. Vylézáme zpět na povrch bohatší o všechny ty smutné osudy upálených paní a slečen. Historka o ubohé schovance, která se poranila při bruslení a umřela na OTRAVU KRVÍ. Krev je prevít. O kus dál na reliéfu KÁJÍCÍ SE Máří Magdaléna. To už si slzící kolega skoro sedá na jednu z židlí NESEDAT.

 NESEDAT, NESAHAT, NEFOTOGRAFOVAT, NEVSTUPOVAT!!! A rychle rychle postupte si, za námi je další výprava! (Po pravé straně vidíte míšeňský porcelán, dvě romantické busty a květinové aranžmá…)

 

Ne ne ne. Vůbec si nemyslím, že provázet na zámku je jednoduché. Naučit se komentáře ke všemu tomu nádobí a truhlám, když jediné, co vás na tom zajímá, je ta romantika hradní paní. Máte zodpovědnost. Pamatuji si tu historku, jak můj muž, pětiletý, spadl v Opočně při výkladu do bubnu. Člověk si představuje, jak v hezkých šatech bude stádu tupců otvírat jedny nádherné dveře za druhými a sdělovat jim hlasem napjatým všechny ty neuvěřitelné informace. Jenže pak se zjistí, že v zámku je zima jak v morně a k šatům jsou potřeba dva svetry a troje ponožky. Výprava se při třetím odstavci o vévodkyni Zaháňské začíná drbat na zadku a ty dvě krávy vzadu se pořád něčemu chichotají. (Já a sestra?)

 

Osobně mám takovou teorii, že na život člověka připadají 2... maximálně 3 vtipní průvodci znalí poměrů v kraji - s láskou k hrncům a truhlám, se kterými je prohlídka zámku lepší než divadelní představení. Dva jsem potkala na Křivoklátě. Potřetí už tam byla slečna Naučená. Asi už jsem vyčerpala limit. Jsem ale nezdolná. Historie mě zajímá. Nepřestávám je hledat. Máte nějaký tip?

Soutěž: Dílek č. 2

     

Reklama