Počítače patří k našim životům stejně neodmyslitelně jako televizory, auta, mobilní telefony... Jsou součástí našeho domácího vybavení, jsou součástí našeho životního stylu. A také nám pěkně kradou čas… a lásku.

Jako redaktorka internetového magazínu bych tento příběh snad ani neměla zveřejňovat, ale zase na druhou stranu… proč ne. K závislosti pana Petra mám doufám ještě daleko, a vy ostatní snad také. A zlost a bezmocnost mojí kamarádky, jeho manželky Ivany, celkem chápu – a vůbec jí nezávidím.

pc

Moje láska – počítač

Je to už dlouho, co jsem naposledy navštívila svoji dávnou kamarádku Ivanu. Ona i její manžel byli pro nás vždycky vzorem dokonalého soužití. Snad nikdy se nehádali, doma i ve společnosti se na sebe pořád usmívali, měli tisíce společných zájmů, turistikou počínaje, návštěvami různých koncertů konče. Měli jenom dceru, která je už druhým rokem v Anglii. Ale i když Petr s Ivanou zůstali sami, i po dvaceti letech manželství si měli pořád co říct.

Než si Petr našel novou práci, ve které se musel „na stará kolena“ naučit s počítačem. Napřed jen věci administrativní, poté zabrousil i do rubrik společenských. Netrvalo dlouho a místo mariáše s kamarády hrál karty s počítačem, místo toho, aby šel na koncert, pustil si ho doma v počítači, místo dříve zamilovaných pohledů na Ivanu vrhal pohledy na celebrity v počítači. Přišel z práce, jednou nohou byl ještě na chodbě, ale už zapínal monitor.

Opravdoví přátelé odchází

Největší katastrofou se pro Ivanu stávají tisíce jeho nových přátel ze sociálních sítí, ty opravdové, společné, tak pomalu ztrácí. A sex? Ten už prý neměli ani nepamatuje, protože Petr chodí spát dlouho po půlnoci a v sedm už zase vstává do práce.

Ze společenského chlapa se stal počítačový závislák. Ani já sama jsem ho při návštěvě u nich nepoznávala. Řekl mi jen čau a zalezl ke své nové lásce, k počítači. Ivana se jen smutně usmála, tento stav prý trvá zhruba rok a není s ním žádná rozumná domluva. Když jde Ivana někam ven, on to ani nepostřehne.

Řekla jsem jí, že to už není normální počáteční poblouznění internetem, ale může jít doslova o nemoc se závislostí na něčem… a aby ho poslala k psychiatrovi. Odpověděla mi, že to by se s ním napřed musela nějak domluvit, ale kdykoli za ním přijde, tak ji odbude slovy:
„Neruš, jsem na počítači.“

„Je to magor, jestli ho to nepřejde nebo se nebude léčit, najdi si milence, vždyť on by to snad ani nezjistil,“ uzavřela jsem svoji návštěvu u kamarádky, ale v duchu jsem litovala nejen své rady, ale i toho, že jsem tam vůbec chodila. Byla jsem tak svědkem konce dalšího, krásného vztahu, který ničí závislost na něčem…

Čtěte také:

Reklama