Nerozhodnost: je to zápor, nebo klad? Těžko říci, záleží na situaci.
Jana sama to pociťuje spíše za nedostatek, ale přesto si s tím nedokáže při nejlepší vůli poradit. Každé rozhodnutí, které má přijmout, si zdůvodní tím, že je velmi důležité, a proto se nechce ukvapit.
 
Buď jde podle ní o peníze (když něco kupuje), o zdraví (když třeba neví, zda má jet v zimě na hory, nebo se nechat očkovat proti chřipce), o budoucnost její či jejího dítěte (občas váhá, zda se má přestěhovat do většího bytu).

Ne, vážně, nechci se Janě vysmívat, i když je pravda, že impulsivnější nátury s ní trpělivost nemají a považují ji za člověka, který si dobrovolně a naprosto mistrně komplikuje život. Jana před několika lety ovdověla, a tak je od té doby hodně opatrná. Částečně to má v genech, částečně jí dal život za vyučenou.

"Je to hodně vyčerpávající, třeba několikadenní rozhodování o tom, jakou mám uzavřít pojistku, mi ubírá energii, ale nedokážu se prostě změnit," připouští Jana. "Rok a půl například uvažuji, jestli mám skončit v práci, nebo ne a nastoupit jinam. Pracuji jako účetní v jedné dobře zavedené firmě, ale ráda bych zkusila něco jiného, už proto, že mě unavuje to stálé dojíždění. Měla jsem kdysi zajímavou nabídku od konkurence, ale tam mi nabízeli stejný plat, jaký jsem měla. A nikoho jsem tam neznala. Než jsem se rozhodla, zda tam mám nastoupit, tak to místo obsadili. Dodnes nevím, jestli jsem udělala dobře, nebo ne, když jsem tam nešla."

Další větší dilema řešila Jana letos na jaře, kdy se podávaly přihlášky na osmiletá gymnázia, a ona nevěděla, zda by to měl zkusit i její syn Dominik. "Není nijak vyhraněný, ale má dobrý prospěch, takže jsme to nakonec zkusili, ale nebylo to pro mne jednoduché, rozhodovat o jeho životě," přiznala Jana. "Šel k přijímačkám a dostal se mezi prvních třicet nejlepších, takže ho přijali. Dnes je velice spokojený. Nevěděla jsem ale, jestli mu nezkracuji dětství, když jsem tu přihlášku podávala."

Poslední velké rozhodování, které Janu na několik dní zcela pohltilo, byla volba stavební spořitelny, kam chtěla uložit peníze, vybrané z vkladní knížky, kde jí před několika dny vypršela výpovědní lhůta. "Vím, že se banky v podmínkách moc neliší, ale určité rozdíly tam přeci jen jsou," oponovala mi Jana, když jsem jí vysvětlila, že není Děd Vševěd, aby zodpovědně odhadla míru inflace, ceny bytů a další faktory, které se během x let stoprocentně změní, akorát že nikdo neví jak. A tudíž že si nemůže už teď dělat výčitky, pokud se ukáže, že se nerozhodla úplně nejlíp.

Dostala jsem odpověď, že zůstala po smrti manžela na všechno sama a že si musí pečlivě zvážit, kam peníze uloží, aby neudělala nějakou hloupost. Naštěstí se jí podařilo smlouvu sepsat včas, aby aspoň nepřišla o výhody, jaké s sebou stavební spoření přináší.

Takhle bych mohla pokračovat dál a kupit příklady, kdy se Jana neumí rozhodnout, protože vše má své pro a proti, jak neopomene zdůraznit. Těžko říci, jestli lze nazvat její přístup rozvahou, nebo zbabělostí. Možná nemá vůbec význam to nějak škatulkovat nebo definovat.

Otázka, co je lepší, zda rychlé rozhodnutí, kdy intuitivně chytíme osud takzvaně za pačesy, aniž bychom o tom moc přemýšleli, nebo důkladné zvážení situace a teprve pak vyřčení závěru, je samozřejmě nesmyslná.

Ano, jedno víme jistě: těžko lze očekávat, že se v inzerátech firem, které hledají nové zaměstnance, jednoho dne objeví apel: hledáme nerozhodného, váhavého technologa, konstruktéra, bankovního úředníka, laboranta...

Pravda také je, že nerozhodnout znamená de facto také volbu. Necháváme si uniknout příležitosti, které možná stojí za to. Nechopíme se výzvy, která by nás možná posunula v životě někam dál. Bojíme se rizik, která by nám dovolila poznat lépe samu sebe. I za tu cenu, že něco zkazíme a řekneme si: byla to chyba a touhle cestou už nikdy nepůjdu. I když, jak praví pořekadlo, nikdy neříkej nikdy...

 

 
Reklama