Reklama

Petr s Monikou jsou oba milovníci psů, a tak není divu, že si do prvního společného bydlení, malého jednopodlažního domku, pořídili i psa. Krásnou dánskou dogu se vznešeným jménem Nero. Brzy po Nerovi však přišla Júlinka. Jejich dcerka. A nastal problém.

Monika nikdy nebyla z těch mladých žen, které by upřednostňovaly kariéru a až někdy potom dítě. Už když se seznámila s Petrem, tak mu řekla, že chce děti co nejdřív, a ne až uslyší tikat ony pověstné hodiny.
Petr nebyl proti, také měl rád děti, ovšem ještě raději měl čtyřnohé miláčky, a to psy. I Monika byla milovnicí psů. Jako malá měla doma jezevčíka a potom ještě krysaříka. Vždycky si však říkala, že až bude jednou dospělá, pořídí si velký dům a k němu pořádného, velkého psa.

pes

Nero... a Júlinka

Dům si s Petrem sice pořídili menší, ale stačil. Zahrádka byla tak akorát. Na práci i na výběh psa. Krátce po nastěhování už tak po dvoře pobíhalo štěně dánské dogy se vznešeným jménem Nero a za pár měsíců i sám nositel tohoto jména působil velmi vznešeně. Vyrostl z něj prostě Pan pes.  
Petr byl z Nera úplně unešený, trávil s ním téměř každou volnou chvilku, až se Monika smála, kdy to dítě vlastně udělali.
„Ty jsi těhotná?“ zeptal se překvapeně Petr.
„Ano, miláčku, ale vždyť jsme se o tom bavili, že chceme brzy děťátko. Ty nemáš radost?“
„Ale to víš, že mám, a Nero určitě také, viď, Nero?“ obrátil se Petr k psovi, podrbal ho za ušima a sdělil mu onu šťastnou novinu.

Monice a Petrovi se narodila krásná a zdravá holčička, které dali jméno Júlinka. Avšak už u porodu nastaly problémy, ne zdravotní, ale spíš co se týká vzájemné komunikace mezi nastávajícími rodiči.

Petr byl s Monikou u porodu, ale pořád byl jako na trní.
Monika to přikládala tomu, že stejně jako ona je nervózní z blížícího se porodu a narození jejich holčičky. Petrovi se však doba čekání na porod zdála nekonečně dlouhá a byl nervózní z toho, co asi dělá doma Nero. Byl tam sám, kamarád sice slíbil, že na něj dohlédne, až půjde z práce, ale přece jen, co asi dělá?
„Tak si jdi za ním, když ti je přednější než narození tvojí dcery,“ řekla už naštvaně Monika.
Petr samozřejmě nešel a vydržel až do porodu.
Když mu holčičku dali do náruče, první, co z něj vypadlo, bylo: „Ta je nějaká scvrklá, nezdá se Ti?“
Monika jen zakroutila očima, byla ráda, že to má za sebou, a sestřička se smála, že se to samozřejmě spraví a že je to moc krásná holčička.

Až bude větší...

Už po příjezdu z porodnice však Petr o holčičku nijak nejevil zájem. Jeho miláčkem byl stále Nero.
„Nic si z toho nedělej,“ uklidňovaly Moniku kamarádky.
„Chlapi prostě malé miminka neberou, počkej, až začne mluvit a chodit, to bude jiná, to se ji bude věnovat víc.“
Třeba mu vadí, že je to holka, napadlo Moniku, ale tuto hloupou myšlenku ji sám Petr vyvrátil.
„Co blázníš, vždyť já jsem rád, že ji máme, viď, Nero?“ obrátil se zase k psovi.

Dnes už je Júlince tři a půl roku. Chodí, mluví, má zájem o dění kolem, ale není moc velký zájem o ni. Tedy ze strany tatínka. Ten, než by ji vzal na procházku, nebo prostě někam do přírody, nebo si s ní jen tak pohrál, tak se věnuje stále jen Nerovi. O víkendu s ním zmizí i na půl dne pryč, ven do přírody. Když mu Monika řekne, proč si nevezme i malou, tak prý až bude větší.
„A kdy jako bude větší? Už je jí tři a půl. Máš raději toho psa než svoje vlastní dítě.“
„To není pravda.“
„Je to pravda. Nepohraješ se s ní, vůbec tě ta holka nezajímá. Já mám Nera taky ráda, ale snad je tady taky Júlinka, ne? A ta potřebuje tátu.“
„Když Nero je takový můj miláček,“
obejme Petr psa, a aby se neřeklo, na Júlinku se alespoň usměje.