granny

Dnes už babičky nejsou, co bývaly. Já nevím, jak vy, ale já bych neměnila, svou babičku bych si vzít nedala. Tu krásnou klasickou stařenku v šátku (jak jinak než na babku), pod kterým skrývala prošedivělý drdůlek, v zástěře a barchetových šatech. Takhle si ji vybavuji, co moje paměť sahá. Prostě typická pohádková babička s mozolnatýma rukama, vrásčitým obličejem a usměvavýma pomněnkovýma očima. 

Ale něco mi tu nehraje. Píšu o stařence, ale ať počítám, jak počítám, takhle vypadala už v padesáti. Co v padesáti, možná jí ještě přidávám. Že by už v pětačtyřiceti? A přesně tolik bylo mé sestře, když se stala babičkou. Pravda, trochu si pospíšila s první dcerou (měla ji v osmnácti), ale ani to za časů naší babičky nebylo žádnou zvláštností.

Kdybych dnes ty dvě babičky postavila vedle sebe, nevěřila bych vlastním očím. A i kdybych sestře narazila šátek a oblékla ji do barchetových šatů a zástěry, nebude vypadat jako babička. Bude to pořád mladá šmrncovní ženská, za kterou se ještě nejeden chlap na ulici ohlédne. A i kdybych (čistě hypoteticky) oblékla naši „starou“ babičku do džínů a trika, nikdy nebude vypadat mladě.

Doba se prostě změnila. Babičky už nejsou, co bývaly, a je to tak dobře. No řekněte, která z vás by chtěla v padesáti vypadat jako babička? Dokonce znám i takové, které nechtějí, aby je vnoučata tak oslovovala, a nechají si říkat křestním jménem.

Dnešní děti jsou možná trochu ochuzené o romantiku pohádkových babiček v šátcích a zástěrách, ale zase obohacené o zážitky, které bychom od našich babiček očekávat nemohli. Představa mé babičky na kolečkových bruslích je prostě nemyslitelná.

A tak si naše vnoučata budou muset zvyknout na novou generaci babiček v džínách, botách na podpatcích a s make-upem.

Ale já budu sobec a nechám si tu svou.

 

Reklama