Poutní místo Neratov bylo a je místem zázraků. Dnes je tu nacházejí nejen návštěvníci, ale také lidé s hendikepem, kteří do zapadlé vesničky opět vnáší život. Že tomu tak je, za to patří dík zdejšímu knězi monsignoru Josefu Suchárovi. Jak se mu podařilo zachránit kostel a v čem je tato 24 hodin denně přístupná památka unikátní?

O zajímavé historii kostela jste si mohli přečíst minulý týden v první části povídání s Josefem Suchárem: Unikátní kostel v Neratově měl být kamením pro lesní dělníky, vypráví jeho zachránce. Dnes na ni navazujeme.

josefsuchar

Pustil jste se po revoluci do obnovy kostela sám?
Měl jsem tehdy sídlo v Rokytnici, kde jsem pracoval s několika rodinami, které mé šílené plány sdílely. Společně s nimi a s několika lidmi bez domova a složitějšími existencemi, s nimiž jsem také pracoval, jsme se pustili do vyklízení kostela s tím, že obnovíme poutní místo. Podařilo se mi dokonce nadchnout i některé lidi, kteří sem jezdili jako rekreanti na chalupu. Kostel byl opravdu zřícenina, na kterou byl už jednou vydán demoliční výměr. Zeminou tu prorůstaly kořeny do hloubky asi dvou a půl metru. Již 15. srpna 1990 se v Neratově konala první poutní mše svatá pod širým nebem na louce před kostelem plným sutin a o rok později už uvnitř vyklizeného kostela. Vůbec jsem netušil, že to bude zajímavé pro tolik lidí. Měli ten kostel velmi rádi, jen už pro ně umřel.

archiv

Co bylo pak?
Když jsme kostel vyklidili, najednou byl prázdný, ale co s ním dál? V euforické porevoluční době, kdy jsme byli nadšení, jak všechno spravíme, a všechno půjde, jsme se rozhodli, že se tomu místu pokusíme vrátit život. Obnovíme poutní místo smíření pod ochranou Panny Marie Nanebevzaté, ale že ten princip smíření bude v pomoci potřebným a zvláště dětem. Ne že tady pan farář bude říkat o tom, jak se mají mít lidi rádi a takové bla bla bla, ale že se pro to konkrétně bude něco dělat. Proto vzniklo v roce 1992 Sdružení Neratov. Neratov není muzejní exponát, ale kostel, který žije. Je spojený s lidmi s hendikepem. Nechtěli jsme to však dělat pro ně, ale společně s nimi. To se povedlo a funguje to až do dneška.

Čím se Sdružení Neratov zabývá?

Rozvojem plnohodnotného života v kdysi vysídlené osadě Neratov.

Obnovou poničeného poutního místa smíření.

Pomocí lidem s postižením a lidem, kteří jsou sociálně znevýhodněni. Proto sdružení provozuje:

  • chráněné bydlení pro lidi s lehkým a středně těžkým mentálním postižením,
  • chráněná pracoviště zaměstnávající lidi s různými formami postižení,
  • pomoc opuštěným dětem a dětem s postižením.

Sdružení mimo jiné postupně zrekonstruovalo řadu budov, které dnes slouží jako sídlo sdružení a chráněných dílen nebo v nich žijí pěstounské rodiny.

?Mezi plány do budoucna patří vybudování pivovaru, domu pro seniory, obnovení mostu přes řeku Orlici z Neratova do polského Poniatova, zřízení nové křížové cesty a klidové zóny za kostelem.

Takže tu lidé s hendikepem našli domov i práci?
Máme 180 zaměstnanců a z toho je 160 lidí s hendikepem. Pracují v obchodě, prádelně, rekreačním středisku, hospodě, jídelně, zahradnictví, v chráněných dílnách v Bartošovicích, ale také ve službách. Oni jsou nositeli nového života tady v Neratově. Kostel potřebuje péči, aby sem mohli lidé přijít, obec potřebuje v zimě prohrnuté silnice, dát kytky do oken, aby to tu nějak vypadalo, aby si tu lidé mohli zajít na kávu nebo do hospody, zkrátka aby to tu začalo žít. A proto je zapotřebí roztočit kola ekonomiky.

kostel

V tom je to hodně podobné té rekonstrukci kostela. Venkovní část, jeho průčelí, je uvedeno do původního stavu. To aby návštěvník viděl, jak to naši předkové vymysleli a jak to bylo hezké. Ale když člověk vstoupí dovnitř, měl by se setkat s pravdou, která je někdy hodně drsná. A i s tím, že můžete postavit a udělat spoustu nádherných věcí ve svém životě, ale stačí trochu lidské blbosti a lhostejnosti a může z toho být troska. Nemusí to ale skončit fatálně, totální destrukcí, když se do toho zase pustí to světlo z nebe. Právě tomu je podřízen i styl rekonstrukce.

kostel2

A podobné to je i s naším životem. Také jsme ho dostali krásný a nádherný, ale z lidské blbosti a lhostejnosti z něho může být troska, a to velmi rychle. Ale když se do něj zase pustí paprsek Boží naděje, tak to nemusí skončit fatálně. O tom je zase ten sociální program pro hendikepované. Nikdo z těch lidí, ať už má osud jakýkoli, není zbytečný. Tak jako mocní tohoto světa se kdysi rozhodli, že je lepší tento kostel zbourat a rozebrat na šutry, že to bude výhodnější, tak si myslím, že ne, a že takhle přináší spoustu naděje a nového života. Stejně tak jako lidé s hendikepem, kteří nás učí být lidmi. Protože občas mám dojem, že majoritní společnost má takové tendence, že kdyby tady hendikepovaní nebyli, bude nám lépe. Budeme mít víc peněz pro to, abychom mohli jít rychleji k zářným zítřkům. Ale když pojedete po dálnici, tak tu krajinu nikdy neobjevíte. Neuvidíte, jak země vypadá. Lidi s hendikepem, když je máte rádi, vás vedou k tomu, že trošku přibrzdíte a uvidíte svět úplně jinak. Objevíte věci, nad kterými byste jinak neměli čas se zamyslet. A vidět třeba v příkopě kytku a na ní kapku rosy, to je taky krásný. Ale musíte na to mít čas.

restaurace

Restaurace v Neratově, kde pracují hendikepovaní.

Čím je ještě kostel Neratov výjimečný?
V rohu kostela je o zeď opřený kámen. Je to pozůstatek oltáře, který jsme tu vyhrabali. Pokřtilo jej 14 kněží různých církví jako základní kámen obnovy poutního místa smíření. Díky tomu jsme dostali svolení pana biskupa, že můžeme kostel půjčovat i našim odloučeným bratřím, což také nebývá tak úplně obvyklé. Díky tomu tu mají svatby nebo křtiny i jiné církve, protože se jim tu líbí. Od toho se začalo odvíjet i to, co bychom chtěli s kostelem udělat. Naším cílem bylo zachránit, co tu zůstalo, ale na tom začít stavět něco nového. Ne vracet kostel zpět do baroka, dělat repliky. To by bylo falešné. Já chtěl, aby tu byla pravda. Proto je kostel odrbaný na šutr, jsou přiznané základní kontury toho, jak to asi mohlo být hezké. Ale na tom je postavena nová střecha, kde nejsou původní klenby. Bylo pro nás totiž důležité, aby tu bylo světlo.

kostelunitr

Památkáři nebyli proti?
Oni by nejraději vrátili vše do původního stavu. Prosklená střecha byl obrovský boj. S památkáři i ochránci přírody. Původně mi chtěli nahoře povolit jen prosklený světlík 2 x 2 metry. A tak to, co vidíte nahoře, nakonec není střecha, ale jen provizorní zastřešení této kulturní památky. Některé věci je zkrátka třeba správně nazvat, aby mohly vzniknout.

dnes

Neratov tak může být nadále místem zázraků.
Někdy jsou ty zázraky tak trochu neviditelné a člověk si je neuvědomuje. Když se třeba koukám od kostela dolů na parkoviště, tak tam vidím dejme tomu rodinku, kde maminka nebo babička postrkují zbytek rodiny, aby se šli podívat do kostela. Děti bývají otrávené, že se musí tahat do kopce. I tatínek se do něj kolikrát štrachá s útrpností, protože je povinen poslechnout manželku, když už se sem dopravili. Ale když pak vejdou do kostela, najednou se tu ti ufunění lidé, kteří už unaveně koukají do země, narovnají a začnou koukat do nebe. Jejich unavený pohled se pomalu proměňuje a najednou tu sedí zasažení takovou radostí a užasle koukají. A když pak přijdou domů, a dají třeba pusu manželce, pohladí děti, je to stejně důležitý zázrak, a pro dnešní dobu možná ještě důležitější, než když slepec zase vidí. A takových zázraků se tu děje pořád hodně, za což jsem velmi rád.

kostelvne

Zdroj foto: autorka článku, Sdružení Neratov a Destinační společnosti Orlické hory a Podorlicko

Čtěte také:

Reklama