Šedesát mi sice ještě není, ale v Rusku jsem byla.
Takže můžu zpola radit.
Ale nebojte, nebudu.
Chci se s vámi jen podělit o pár střípků, které mi uvízly v paměti.

Neboť dávno tomu, co jsem s rodiči navštívila Benátky severu, tehdy ještě Leningrad.


Nezapomenutelný střípek, který se mi ostře vryl do paměti… no, spíše do nosu, byl podivně sladkokyselý odér, který mě udeřil už v letadle a věrně provázel celým pobytem.

Onen všeruský fenomén, ne nepodobný „vůni“ dětské stolice, jehož zdroj jsem nebyla schopna vypátrat.

Tedy upřímně řečeno, až tak jsem se o to zase nesnažila.
Časem jsem ho přestala vnímat.


Dalším nezapomenutelným zážitkem bylo letiště.
Nešokovalo mě ani tak architekturou, ani vybaveností, jako neskutečnou masou šedě splývajícího davu, který tam bivakoval.
Všude, po zemi, po lavicích a snad visel i v hroznech u stropu jak včelí roj.
Jestli tam ti lidé čekali nebo bydleli, nevím.

My jsme bydleli v obyčejném činžáku, v obyčejné rodině tatínkova známého, což mohu s odstupem času hodnotit jedině kladně, jako dokonalou „študýrku“ ruské domácnosti, s praktickou ukázkou stravování, stolování, zvyků, návyků, kultury.

Rusové rádi hostí a snášejí vám na stůl všechno možné i nemožné, neustále vás pobízejí, jen abyste se cítili spokojeně.
Přesně jako v ruských filmech, kde se stoly prohýbají pod tíhou jídla.

Dodnes nechápu, kde to nakoupili, když tamní obchody kromě zápachu, much a hnědého balicího papíru, zely prázdnotou.

I jejich byt byl patrně typickou ukázkou ruského vkusu.
Na stěně visel přepestrý vlněný koberec, všude samá háčkovaná dečka, zlatě malovaný porcelán a přecpáno sarapatičkami a lapači prachu.

Mnohem vkusněji a roztomile staromilsky byl zařízen pokojíček, kde jsem spala.
S babičkou, která pamatovala ještě staré carské Rusko.

Je mi záhadou, kolik jí mohlo být let.


Denně nám dělala fundovanou a neúnavnou průvodkyni.
Absolvovala s námi obhlídku veškerých leningradských pamětihodností.
Od nezapomenutelné Ermitáže s kilometry expozic světového umění, přes Piskarevský hřbitov - památník nechvalně známé blokády, kterou pochopitelně zažila, nově nalakovanou Auroru, která definitivně odstřelila její naději na slušný život, výlet lodí něvskými kanály se zdvihacími mosty až po úchvatný zámecký komplex Petrodvorce s rozlehlými zahradami.

Uf, ještě teď vidím před sebou její drobnou postavičku v černém kabátku a kloboučku, jak cupitá, rozkládá rukama a je šťastná, že může být ještě někomu platná.


Bylo horké léto, chlapi postávali u pojízdných cisteren s teplým kvasem a ženské válcovaly a asfaltovaly silnice, zedničily, prostě byly všude tam, kde bych je rozhodně nečekala.

Neúnavná stařenka běhala jak čamrda, neustále šveholila a my se za ní vlekli, lapali po dechu a ruských slovíčkách, utahaní jak čoklové.

Byla obdivuhodná.
Vzdělaná, s vypravěčským talentem a jen díky ní jsem dokázala zpustlý, jakoby šedým závojem zahalený Leningrad vidět úplně jinýma očima.


Její  hluboká a upřímná láska k tomuto městu mě dokázala přenést do časů, kdy se ještě jmenoval Petrohrad nebo lépe - Petěrsburg.
Širokými bulváry se proháněly kočáry, po rozkvetlých parcích korzovaly elegantně oděné páry, fasády klasicistních domů a paláců zářily pastelovými barvami.

Kouzelná „carská“ babička už nežije a jak žije dnes už zase Petrohrad?

Nevím, ale přeji mu, aby se s jeho jménem navrátil i ztracený lesk a sláva, která mu jistě právem náleží.

Reklama