Jakub D. KočíCo si myslím o životě na vesnici, oproti životu ve městě? Asi bych se jednou rád na vesnici odstěhoval, ale nejel bych tam za lidmi, jen za přírodou. V tomhle ohledu by mi dokonce daleko lépe vyhovoval opuštěný ostrov někde v Karibiku. Proč? Nesedí mi vesničané jako takoví. Nejlépe to popíšu na dvou zážitcích...

Zážitek první - vajíčka

Když jsme byli před několika lety na jedné přírodní akci, které se účastnily asi dvě stovky lidí, vyjedli jsme zcela hostince v několika vesnicích okolo, nikde nás už nakrmit nechtěli. Tak jsme jeli kousek dál a situace byla stejná. Až asi v páté vesnici jsme slavili úspěch! Hospodská nás uvítala s úsměvem a (i když měla krám vyjedený) běžela domů pro čerstvá vajíčka, aby hosty nakrmila. Je to asi o lidech, ale přišlo mi, že paní je prototyp hodné dobrácké vesničanky a hospodští z předchozích vesnic jsou prototypem nepružných morousů.

Zážitek druhý - chleba

Podobné akce jsem i organizoval. Dělá se to tak, že dopředu poprosíte místní úřad, aby vám dovolili použít nějaký pozemek - třeba kousek lesa. Při té příležitosti se stavíte na oběd v krčmě a rozpovídáte se o tom, že tady v tom a tom termínu budete mít na kopci tolik a tolik lidí. Vesnice tedy ví dlouho dopředu, co se bude dít... Přesto, když jsme chtěli nakoupit nějaké drobné potraviny v místním obchodě, nám paní prodavačka s úšklebkem oznámila: „Ten chleba vám neprodám, mám ho pro Vencu, ne pro měšťáky. Zase je to asi o lidech, paní prodavačka se prostě nedokázala předzásobit a reagovala zkostnatěle.

Ta dobráckost se mi líbí, ale nepružnost ne. Je to už delší dobu, tak se třeba něco změnilo, ale zážitky zůstaly. Podtrhuje je i fakt, že více mých přátel se odstěhovalo na vesnice, ale s místními prakticky nekomunikují a cítí se tam nepříliš šťastní (nejspíš to ale bude v nich - asi měli nějaká očekávání, která se nenaplnila). Kdybych mohl tedy volit, jakožto tvor, který se chce jednou uklidit do přírody, bral bych ten zpustlý ostrov...

Reklama