sKdyž jsem dospívala, tedy někdy kolem sedmnáctého roku, jezdila jsem s maminkou a jejími spolupracovníky z PVT na podnikovou chatu. Byla v Krušných horách, v malebné vesničce jménem Stříbrná.

Správcoval tam pan Pulec, který byl grafomanem.

Netušila jsem, co to je za termín, kterým ho všichni svorně pokřtili, ale záhy se to dalo odvodit. Všude po chatě byly totiž připíchnuté cedulky. Na každém vypínači bylo krasopisně napsáno „ZHASÍNAT“,  u záchodů bylo napsáno „V DOBĚ OD 22.00 UDRŽUJTE KLID. ZA TOUTO TENKOU ZDÍ SPÍ VÁŠ UNAVENÝ SPRÁVCE“.

Na dveřích od lyžárny pak byl nápis „ZAVÍREJTE PROSÍM DVEŘE, DO BUDOVY LEZE MRÁZ“ a podobných perliček byla plná chata.

Maminčini přátelé byli prima. Každý na něco hrál a já měla i večer přístup do klubovny, která vypadala jako vagon. Tam se pilo a zpívalo.

Tedy, já jen zpívala.

Mezi naší partičku (já byla hrdá, že k nim patřím, i když byli o 20 let starší), patřil i Tomáš. Do něho jsem byla zamilovaná. Bylo mu 35 a mně sedmnáct. Bylo mi to fuk.

Mamce jsem to řekla, a ta si ťukala na čelo. S Tomášem jsem si moc rozuměla. On si zase často dobíral mámu a každou chvíli říkal: „Hele, Evo, nebuď labuť, svěř mi ji. Poprvé by to měl být někdo zkušený,“ a tak podobně.

„Jen dej pokoj, ty chlíváku jeden!“ zlobila se na něho. Ale jen naoko.

Všichni věděli, že si z ní dělá jenom legraci. Až do osudného večera.

Běžkařská trasa vedla v rámci zpestření přes vesničku Tisová, kde byla hezká hospoda s klavírem, na který uměl hrát Eman a který ve Stříbrné Pulec neměl.

bTomáš si tam vozil i basovou kytaru s bednou. Vozil to na zádech. Do Tisové to bylo z kopce. Když se po cestě zpátky vylezl svah z Tisové, tak to pak do Stříbrné bylo taky z kopce. Z Tisové jsme ale běžky nesli a na kopci si je nandali. Pak už jsme do chaty jeli.

Měla jsem nové běžky s novým, poměrně drahým vázáním.

Člověk se při jeho zapínání nemusel válet po zemi nebo do něj mlátit šutrem, aby ho zapnul. Jednoduše se dala hůlka do takové dírky a tlakem se vázání zaklaplo.

I tak to ale byl někdy pro mě problém, takže mi s tím vždycky někdo pomohl..

Šli jsme ten večer z Tisové hodně roztažení.

Každý si vlekl běžky a svůj nástroj. S Tomášem jsme šli poslední a povídali si. Vláčel tu bednu. Vlastně jsme si mysleli, že jdeme poslední.

Za námi šel ještě Karel.

Karel byl policistou.

Nic by na tom nebylo, kdyby Karel, nemaje obraz, pouze zvuk, neslyšel ze tmy před sebou zhruba toto…

 „Tomáši, musíš mi pomoct...“

 „Jasně, pojď sem… Zatracená bedna… nic tady nevidim.“

 „Musíš to strčit do tý dirky a zatlačit...“

 „Já vim, jenom ji nemůžu najít… dej ty nohy víc od sebe.“

...funění a vzdychání

 „Do pytle, proč to nejde? Už vim... jsi nějak křivě...“

(Měla jsem posunutou botu doprava.)

Funění a klení...

Pak mi mlátil hůlkou do boty, aby se pohnula doleva a zajela... Bolelo mě to a tak jsem říkala: „Au, opatrně“… a podobně.

Funění a hekání

„No vida, a je to. Tááák, a ještě z druhý strany...“

„Mně je už zima...“

„Vydrž, pak už pojedem rovnou do tepla...“

beBěžky jsme zdárně zapnuli a nic zlého netušíce jsme svištěli k chatě.

U lyžárny stála máma.

Dveře byly dokořán otevřené a do budovy si klidně lezl mráz.

Máma vypadala jako bejk.

„Ty táhni dovnitř!“ zahřímala na mě. Nechápala jsem.

„A ty pojď sem!“ přikázala Tomášovi.

Vrazila mu takovou facku, že si sedl, a nazvala ho prasákem. Tomáš nechápal… „Co blbneš do háje?“

Ve dveřích stál Karel a tvářil se jako korunní svědek.

Povídá: „Já to všechno slyšel, že Ti to není blbý, Tomáši,“ a odvyprávěl pěkně všechno, co ze tmy vyslechl. Svůj monolog ukončil slovy:

 „Raději jsem se prodíral lesem okolo, abych náhodou nerušil.“

Tomáš se začal smát, prstem ukazoval na svoji rudou tvář, kde měl obtisknutou máminu ruku i s prstýnkem, a šibalsky povídá Karlovi:

„Příště se nestyď a  klidně se přidej, ty blbe, zapínal jsem jí totiž lyže!!!!!!!!“

Zůstala jsem nedotčena ještě celý další rok. A nakonec to nebyl Tomáš. A asi spíš měl být. :-)

 

Reklama