Reklama

Všechno je relativní! Martina (41) si myslela, že dělá pro svého otce to nejlepší. Jenže stačilo pár měsíců, aby jí bylo jasné, že se spletla. Teď si vyčítá, že ho zabila.

Když před čtyřmi lety zemřela Martinina maminka, zůstal její otec na všechno sám. Žil na vsi, kde kromě domácnosti musel zvládat ještě drobné hospodářství. A tak se jeho jediná dcera obávala, že si s tím vším neporadí. „Byl zvyklý, že o něho maminka pečovala, a tak bych do něj neřekla, že si někdy bude sám vařit nebo třeba mýt nádobí. Ale on to dokázal. Neměl doma sice bůhvíjak naklizeno, ale soběstačný byl. Jenže před dvěma roky měl úraz a musel na operaci. Sice se z toho vykřesal, ale od té doby se pohyboval mnohem obtížněji. Úplně jsem na něm viděla, jak ho péče o dům a zvířectvo zmáhá, musel už hodně odpočívat,“ vzpomíná Martina na to, co předcházelo jejímu nápadu, za který se teď proklíná.

dad

Když poprvé naznačila, že mu chce zařídit pokoj v domově důchodců, velmi se rozhněval. „Vynadal mi, že ze svého domu půjde jen nohama napřed. Já to ale nechtěla vzdát. Musel přece pochopit, že se o něho bojím, když tu žil tak sám. Člověk nikdy neví, co se může v šestasedmdesáti letech přihodit. A jelikož jsme k němu jezdili jen my, a to jednou za 14 dní, zůstal by tam bez pomoci,“ vysvětluje své pohnutky jeho dcera. Ta na něj tak dlouho naléhala, až se postupem času přestal bránit a nakonec na její nápad, ač nerad, kývl.

„Bylo na něm vidět, jak moc se mu nechce. Přišlo mi ho moc líto, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že je to pro jeho dobro. Bude tam mít nepřetržitou péči, spoustu kamarádů, může za kulturou a bude u nás blíž,“ vypočítávala pozitiva Martina. Jenže její otec novému životu na chuť nepřišel. Byl stále zamlklejší, přestalo mu chutnat a zavíral se před světem ve svém novém pokoji i uvnitř sebe.

„Byl na něj žalostný pohled. Začalo mi docházet, že jsem asi udělala chybu. Jenže už nebylo cesty zpět. Dům byl prodaný, abychom mohli platit domov důchodců. A co s ním taky jiného, když tam nikdo nebydlel. Napadlo mě ale, že bychom mohli tátovi pořídit alespoň nějakou chatu, kam by jezdil na víkendy. On to odmítl. Vmetl mi do tváře, že už je tam, kde jsem ho chtěla mít, a není stěhovavý holub, aby pořád balil kufry. Moc mě mrzelo, jak se trápí a pořád jsem vymýšlela, jak to napravit,“ líčí dnes Martina. Jenže už to nestihla. Po půl roce totiž její tatínek zemřel. Prý na celkové selhání organizmu.

„Dodnes si vyčítám, že jsem ho svou pomocí vlastně zabila. Ale takové věci bohužel nejdou vrátit,“ lituje.

Čtěte také: